Samota v srdci města: Příběh Marie

«Proč jsi nikdy nechtěla děti, Marie?» zeptala se mě jednou kolegyně Jana, když jsme seděly v kuchyňce během obědové pauzy. Její otázka mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Nikdy jsem o tom moc nemluvila, ale teď, když jsem byla v důchodu a měla spoustu času přemýšlet, jsem si uvědomila, že je to otázka, na kterou bych si sama měla odpovědět.

Bylo mi dvacet pět, když jsem se poprvé zamilovala. Jmenoval se Petr a byl to ten nejúžasnější muž, jakého jsem kdy poznala. Byl chytrý, vtipný a měl velké plány do budoucna. Chtěl cestovat, poznávat svět a já jsem chtěla být součástí jeho dobrodružství. Jenže Petr měl jednu podmínku – nikdy nechtěl děti. Tehdy mi to nevadilo. Byla jsem mladá a zamilovaná, a tak jsem souhlasila.

Roky plynuly a my jsme společně procestovali Evropu. Viděli jsme Paříž, Řím i Londýn. Každé město mělo svůj vlastní příběh a já jsem byla šťastná. Ale pak přišel den, kdy Petr přišel domů s vážným výrazem ve tváři. «Marie, musíme si promluvit,» řekl tiše. «Dostal jsem nabídku práce v New Yorku. Je to příležitost, kterou nemohu odmítnout.»

Stála jsem tam jako opařená. New York byl daleko a já jsem měla svou práci tady v Praze. «A co my?» zeptala jsem se s obavami v hlase.

«Chci, abys jela se mnou,» odpověděl bez váhání.

Byla to těžká volba. Nakonec jsem se rozhodla zůstat. Milovala jsem svou práci a svůj život v Praze. Petr odjel a já zůstala sama.

Čas plynul a já jsem se ponořila do práce. Stala jsem se vedoucí oddělení a měla jsem skvělý tým lidí kolem sebe. Ale někde uvnitř mě hlodal pocit prázdnoty. Když mi bylo čtyřicet, začala jsem přemýšlet o tom, jaké by to bylo mít rodinu. Ale bylo už pozdě.

Moje sestra Anna měla tři děti a já jsem byla jejich oblíbená teta. Trávila jsem s nimi spoustu času a milovala je jako vlastní. Ale když jsem se večer vracela do svého prázdného bytu, cítila jsem se osamělá.

Když mi bylo padesát pět, potkala jsem Karla. Byl to laskavý muž s velkým srdcem a já jsem si myslela, že bychom mohli být šťastní spolu. Ale Karel chtěl děti a já už byla příliš stará na to, abych mu je mohla dát.

Teď je mi sedmdesát a žiji sama v malém bytě v centru Prahy. Moje děti mě nikdy nenavštěvují, protože žádné nemám. Moje sestra Anna zemřela před pěti lety a její děti mají své vlastní životy.

Někdy si říkám, jestli bych mohla něco udělat jinak. Možná kdybych tehdy jela s Petrem do New Yorku, můj život by vypadal jinak. Možná bych měla rodinu a nebyla bych teď sama.

Ale pak si vzpomenu na všechny ty úžasné chvíle, které jsem zažila díky svým rozhodnutím. Na všechny ty cesty, na všechny ty lidi, které jsem potkala.

«Marie,» říkám si nahlas do ticha svého bytu, «co je vlastně důležitější? Mít rodinu nebo žít život podle svých představ?»

A tak tu sedím u okna, dívám se na rušné ulice Prahy a přemýšlím o tom, co by mohlo být jinak. Ale možná je to právě ta cesta, kterou jsme si sami vybrali, co nás nakonec definuje.