Sedmdesátiletá samota: Hledání štěstí v prázdném bytě na pražském sídlišti

„Mami, my už prostě nemáme místo. Děti potřebují svůj pokoj a ty bys tu byla nešťastná.“ Slyším hlas své dcery Jany, jak mi to říká do telefonu. Už po několikáté. Vždycky se snaží být milá, ale v jejím hlase je slyšet netrpělivost. Vím, že má pravdu. V jejich bytě na Žižkově je těsno, dvě děti, pes, práce z domova… Ale stejně mě to bolí. Když zavěsím, sedím dlouho v tichu svého panelákového bytu na Jižním Městě a dívám se z okna na šedivé bloky domů. Je mi sedmdesát a nikdy jsem si nemyslela, že budu takhle sama.

Když mi před dvěma lety zemřel manžel Petr, všechno se změnilo. Najednou bylo ticho ohlušující. Ráno už mě nebudil jeho smích ani vůně kávy z kuchyně. Dny se začaly slévat do sebe a já si připadala jako duch, který bloudí mezi stíny minulosti. Snažila jsem se být silná kvůli dětem – Janě a Martinovi – ale oni měli své životy. „Mami, musíš si najít nějaký koníček,“ radila mi Jana. „Zkus třeba univerzitu třetího věku nebo nějaký klub.“

Jenže já jsem nikdy nebyla ten typ, co by chodil mezi cizí lidi a povídal si o pletení nebo historii umění. Můj svět byla rodina. Každou neděli jsme se scházeli u nás doma, pekla jsem svíčkovou a děti si hrály na koberci. Teď je neděle jen další den v týdnu.

Jednou večer jsem se odhodlala a zavolala Martinovi. „Martine, víš… přemýšlela jsem, jestli bych třeba nemohla na čas bydlet u vás. Aspoň než si najdu něco menšího.“ Na druhém konci bylo ticho. Pak povzdechl: „Mami, víš, že tě máme rádi, ale s Lenkou teď procházíme těžkým obdobím. Nechci tě do toho zatahovat.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Vždycky jsem byla ta silná máma, která všechno zvládne. Ale teď jsem byla jen stará paní v prázdném bytě.

Začala jsem chodit na procházky do parku u Chodova. Seděla jsem na lavičce a pozorovala mladé maminky s kočárky, důchodce hrající šachy, puberťáky s mobilem v ruce. Občas si ke mně někdo přisedl – paní Vlasta z vedlejšího vchodu, která si stěžovala na bolesti kloubů, nebo pan Karel, co vždycky přinesl pytlík suchých rohlíků pro holuby. Povídali jsme si o počasí, o zdražování potravin, o tom, jak to bylo za socialismu lepší i horší.

Jednoho dne jsem potkala starou známou ze školy – Hanu. „Bože, Aleno! To je let! Jak se máš?“ Objaly jsme se a najednou jsem měla pocit, že nejsem tak sama. Hana byla také vdova a žila sama. Začaly jsme spolu chodit na kávu do místní kavárny U Tří borovic. Povídaly jsme si celé hodiny o dětech, o tom, jak je těžké je dnes pochopit, jak rychle žijí a jak málo mají času.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Mami, promiň, že jsme tě odmítli. Víš… já mám někdy pocit, že ti nedokážeme dát to, co potřebuješ.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že nechci být přítěží. „Ale já tě potřebuju,“ řekla tiše Jana. „Jen nevím jak…“

Začaly jsme si volat častěji. Občas mě pozvala na oběd nebo na hlídání vnoučat. Nebylo to tak často jako dřív, ale bylo to něco.

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat dopis svým dětem. Napsala jsem jim o tom, jak moc mi chybí rodina, ale že chápu jejich životy a nechci jim být na obtíž. Poprosila jsem je jen o jediné – aby na mě nezapomněli.

Odpověděli oba téměř okamžitě. Martin mi napsal dlouhý e-mail o tom, jak ho mrzí naše odcizení a že by rád začal znovu budovat vztah. Jana mi poslala fotku vnoučat s nápisem: „Babičko, máme tě rádi!“

Začala jsem chodit do klubu seniorů v kulturním domě na Opatově. Nejdřív jsem měla strach – co když tam nikoho neznám? Ale Hana mě přesvědčila: „Aleno, život nekončí v sedmdesáti! Musíme si ho užít.“ Naučila jsem se hrát mariáš a dokonce jsem začala chodit na lekce tance pro seniory.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom, co všechno jsem ztratila – manžela, každodenní kontakt s dětmi – ale také o tom, co jsem našla: nové přátele, odvahu začít znovu a hlavně sama sebe.

Možná už nikdy nebudu mít rodinu tak blízko jako dřív. Ale naučila jsem se radovat z maličkostí – z úsměvu vnučky přes obrazovku mobilu, z voňavé kávy s Hanou nebo z vítězství v mariáši.

Někdy si říkám: Je samota opravdu to nejhorší? Nebo je horší vzdát se naděje? Co myslíte vy? Má cenu bojovat za štěstí i ve stáří?