Sliby se nepočítají, když jde o rodinu: Příběh o sesterské důvěře a zklamání

„Samozřejmě tě nenechám na holičkách, Jani,“ slyšela jsem Lucčin hlas v telefonu, zatímco jsem seděla na posteli v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. V očích mě pálily slzy a v hlavě mi hučelo. Právě mě vyhodili z práce – po deseti letech ve stejné firmě. „Tohle zvládneme spolu,“ slíbila mi Lucie, moje mladší sestra, která vždycky působila silněji a sebevědoměji než já.

Jenže když o dva týdny později zazvonila u dveří s dětmi v závěsu a místo útěchy mi položila otázku: „Jani, nemáš nějaké peníze navíc? Kluci potřebují nové boty do školy…“ – zůstala jsem stát jako opařená. Vždyť věděla, že jsem právě přišla o práci! V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo.

„Lucie, vždyť víš, že teď nemám skoro nic…“ zašeptala jsem. Její pohled sklouzl k podlaze. „Já vím, ale Tomáš…“ začala a pak se zarazila. Tomáš, její manžel, byl vždycky problém. Nikdy ho neměla brát. Už když spolu začali chodit, varovala jsem ji: „Lucie, on tě jen využije.“ Ale ona byla zamilovaná a tvrdohlavá.

Teď byla bez práce i ona. Tomáš ji donutil odejít z dobře placeného místa v bance, protože „žena má být doma s dětmi“. Jenže když přišly účty a hypotéka, najednou byl Tomáš ten, kdo večer mizel do hospody a ráno se vracel s výmluvami.

„A co Tomáš? Nemůže koupit klukům boty?“ zeptala jsem se tiše. Lucie se rozplakala. „On… on říká, že peníze nejsou. Že mám být ráda, že vůbec něco přinese domů.“

V tu chvíli jsem pocítila směs vzteku a bezmoci. Vždycky jsme si s Lucií byly blízké – po rozvodu našich jsme držely při sobě. Ale teď? Teď jsme obě stály na dně a místo podpory jsme si navzájem natahovaly ruce pro pomoc, kterou žádná z nás nemohla dát.

„Víš co?“ řekla jsem nakonec a sáhla do šuplíku pro poslední pětistovku. „Vem si to. Ale příště už fakt nevím…“ Lucie mě objala tak pevně, až mě zabolela žebra.

Dny plynuly a já se snažila najít novou práci. Posílala jsem životopisy na všechny strany – od administrativy po úklid v nemocnici. Každý den jsem čekala na telefonát, který nepřicházel. Mezitím mi Lucie psala zprávy: „Jani, můžu si přijít vypůjčit mixér?“, „Jani, nemáš trochu mouky?“, „Jani, mohla bys pohlídat kluky?“

Začala jsem cítit vztek. Proč mám být já ta silná? Proč mám pořád zachraňovat ostatní? A proč Lucie neudělá něco s Tomášem? Vždyť ji ničí! Jednou večer jsem to nevydržela a napsala jí dlouhou zprávu: „Luci, chápu, že je to těžké. Ale musíš něco změnit. Takhle to dál nejde.“

Odpověď přišla až ráno: „Já vím, Jani. Ale bojím se. Kdybych odešla, nemám kam jít.“

Seděla jsem u stolu s hrnkem studené kávy a přemýšlela o našem dětství. Jak jsme si hrály na zahradě u babičky v Kolíně, jak jsme si slibovaly, že budeme vždycky spolu. Teď jsme obě dospělé ženy – a každá z nás bojuje svůj vlastní boj.

Jednoho dne mi zavolali z personální agentury: „Paní Novotná, máme pro vás místo recepční v hotelu na Smíchově.“ Srdce mi poskočilo radostí. Hned jsem volala Lucii: „Luci! Mám práci!“

„To je skvělý! Jsem na tebe pyšná,“ řekla upřímně. Ale pak dodala: „Jani… já taky něco našla. Budu dělat účetní na poloviční úvazek.“

Byla jsem šťastná za nás obě. Ale zároveň ve mně zůstávalo něco nevyřčeného – pocit, že naše sesterské pouto prošlo zkouškou ohněm a už nikdy nebude stejné.

O měsíc později jsme seděly spolu na lavičce v parku a sledovaly děti na hřišti. „Pamatuješ, jak jsme si říkaly, že rodina je všechno?“ zeptala se Lucie tiše.

„Pamatuju,“ odpověděla jsem. „Ale někdy mám pocit, že rodina je taky to nejtěžší.“

Lucie se usmála smutně: „Možná právě proto ji máme – abychom se učily odpouštět.“

Doma večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem: Opravdu je rodina vždycky oporou? Nebo si jen nalháváme, že krev je silnější než všechno ostatní?

Co myslíte vy? Má smysl držet při sobě za každou cenu – i když to bolí?