Tady je Dům Mého Vnuka: Příběh o Bolesti, Hrdosti a Boji za Právo na Štěstí

„Tohle je dům mého vnuka, ne tvůj!“ zasyčela na mě paní Novotná, když jsem v kuchyni položila na stůl hrnek s čajem. Její oči byly tvrdé jako sklo a já cítila, jak se mi v krku svírá uzel. Bylo mi pětadvacet, měla jsem v náručí malého Tomáška a v hlavě zmatek. Petr, můj muž, byl pryč už půl roku – odešel za jinou, mladší. Zůstala jsem sama v domě, který jsme společně s Petrem opravovali, ale který byl napsaný na jeho matku.

„Mami, já tu nemám kam jít,“ šeptla jsem zoufale, ale ona jen pokrčila rameny. „Měla sis to rozmyslet dřív. Tenhle dům je pro Tomáška. Ty tu můžeš být jen dokud tě potřebuje.“

Každý den jsem vstávala s pocitem, že musím bojovat o každý kousek prostoru. Paní Novotná mi měřila každý krok – kolik vody spotřebuju, kolik elektřiny. Když jsem si dovolila koupit si novou bundu z výplaty z pošty, kde jsem třídila dopisy, slyšela jsem za zády: „To je pěkné, že máš na hadry, ale na nájem mi nedáš ani korunu.“

Tomášek rostl a já se snažila být mu mámou i tátou. Každý večer jsem mu četla pohádky a šeptala do vlasů sliby o lepším životě. Ale když usnul, seděla jsem v kuchyni a poslouchala tiché výčitky své tchyně. „Kdy už si najdeš pořádnou práci? Kdy už konečně odejdeš?“

Jednou večer jsem přišla domů později – musela jsem zůstat déle v práci kvůli inventuře. Paní Novotná stála ve dveřích a čekala na mě s výrazem soudce. „Tomášek měl hlad! Kde jsi byla? Takhle se matka nechová.“

„Musím pracovat, abychom měli na jídlo,“ bránila jsem se.

„Kdybys byla pořádná ženská, Petr by tě neopustil,“ pronesla ledově.

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. V noci jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli má pravdu. Byla jsem dost dobrá? Proč mě Petr opustil? Proč mě jeho matka nenávidí?

Roky plynuly. Tomášek chodil do školy, já střídala práce – někdy pošta, někdy úklid v nemocnici. Každý měsíc jsem dávala paní Novotné peníze na nájem, ale nikdy to nebylo dost. „Dům je Tomáškův,“ opakovala stále dokola. „Ty tu jen přežíváš.“

Když bylo Tomášovi patnáct, začal se ptát: „Mami, proč se babička na tebe pořád zlobí?“ Nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem ho zatěžovat svými bolestmi.

Jednoho dne přišel domů s vysvědčením – samé jedničky. Byla jsem na něj pyšná a chtěla ho obejmout, ale paní Novotná byla rychlejší: „Vidíš? To je proto, že má dobré geny po Novotných!“

Cítila jsem se neviditelná. Jako bych byla jen stín v domě svého syna.

Když Tomášek odmaturoval a začal studovat na vysoké škole v Praze, zůstala jsem v domě sama s paní Novotnou. Bylo mi čtyřicet pět a poprvé v životě jsem měla pocit, že už nemám pro koho žít.

Jednoho večera jsme seděly naproti sobě u stolu. „Proč mě nenávidíte?“ zeptala jsem se tiše.

Chvíli mlčela. Pak řekla: „Protože jsi mi vzala syna a nikdy jsi nebyla dost dobrá pro naši rodinu.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nikdy nebudu patřit do jejího světa.

Začala jsem hledat malý byt v paneláku na okraji města. Když jsem to řekla Tomášovi po telefonu, mlčel dlouho. Pak řekl: „Mami, já tě mám rád. Ať jsi kdekoliv.“

Stěhování bylo těžké – nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Každý kus nábytku byl připomínkou let strávených v domě plném bolesti i naděje.

Dnes sedím ve svém malém bytě a poprvé po dvaceti letech cítím klid. Ale někdy se ptám sama sebe: Udělala jsem dobře? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy lepší odejít a začít znovu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší držet se minulosti kvůli dětem, nebo si dovolit nový začátek?