„Taková drzost! Sbal si věci, jedeme domů.“ – Návštěva, která změnila všechno
„Takovou drzost jsem ještě nezažila! Sbal si věci, jedeme domů. Už sem nikdy nevkročím!“ křičela jsem na Petra, zatímco jsem se snažila zadržet slzy. Všichni v obýváku na mě zírali – jeho matka, jeho bratr Milan i jeho sestra Jana. Všude kolem voněl bramborový salát a smažený řízek, ale já měla pocit, že se dusím.
Začalo to nevinně. Petr mě pozval na oslavu narozenin jeho matky do jejich bytu na Jižním Městě. Byla jsem nervózní, protože s jeho rodinou jsme si nikdy moc nesedli. Ale Petr mě přesvědčoval: „Prosím tě, tentokrát to bude v pohodě. Máma se těší, že tě zase uvidí.“ Tak jsem si oblékla své nejlepší šaty, koupila kytici a bonboniéru a vyrazili jsme.
Už ve dveřích mě jeho matka přivítala s ledovým úsměvem. „Aha, tak ty jsi přišla taky. No, aspoň bude víc rukou na mytí nádobí,“ pronesla a já se snažila zasmát, i když mě to bodlo. Petr si toho nevšiml. Sedli jsme si ke stolu, kde už seděl Milan se svou ženou a Jana s přítelem. Všichni se bavili o dovolené v Chorvatsku, kam nás nikdy nepozvali.
Petr se snažil zapojit mě do hovoru: „Evička letos dostala povýšení v práci.“ Jeho matka se ušklíbla: „No jo, dneska povýší každého, kdo má správné známosti.“ Milan se zasmál: „To je pravda, dneska už nemusíš nic umět.“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Snažila jsem se to přejít: „No, snažím se dělat svou práci dobře.“ Ale Jana přisadila: „To určitě. Já znám jednu holku z práce, co taky povýšila a přitom je úplně neschopná.“
Petr si všiml mého napětí a stiskl mi ruku pod stolem. Ale jeho matka pokračovala: „A co děti? Už byste měli začít myslet na rodinu. Nebo čekáš, až ti ujede vlak?“
To už jsem nevydržela. „To je naše věc,“ řekla jsem tiše. Ale Milan se rozchechtal: „No jo, dneska ženský chtějí jen kariéru a pak brečí, že jsou samy.“
V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale Petr mě přesvědčil, abych zůstala aspoň na dort. Když jsme jedli dort, jeho matka začala vyprávět historky o svých známých: „Víš, Evičko, moje kamarádka má snachu, která je úplně jiná než ty. Pomáhá doma, vaří, peče…“
„Mami, nech toho,“ ozval se Petr poprvé ostřeji. Ale ona pokračovala: „Já jen říkám pravdu. Dneska mladý ženský nic neumí. Jenom sedí u počítače a myslí si, že jsou něco víc.“
V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. Zvedla jsem se od stolu a šla do předsíně pro kabát. Petr běžel za mnou: „Evičko, počkej…“
„Ne! Už nikdy sem nejdu! Tvoje rodina mě ponižuje od prvního dne! Nikdy jim nebudu dost dobrá!“
Za mnou se ozval hlas jeho matky: „No tak promiň, že nejsi zvyklá na upřímnost!“
Petr stál mezi námi a nevěděl, co říct. Milan si odfrkl: „Drama queen…“
V tu chvíli jsem popadla tašku a vyběhla ven do deště. Petr mě doběhl až u výtahu.
„Evičko, prosím tě… Máma to tak nemyslela.“
„Ale myslela! Celou dobu mě jen shazuje! A ty jí nikdy nic neřekneš!“
Stáli jsme tam v tichu. Petr vypadal zlomeně.
„Já… já nevím, co mám dělat. Je to moje rodina.“
„A já? Já nejsem tvoje rodina?“
Jeli jsme domů mlčky. Doma jsem se rozplakala a Petr seděl vedle mě bezmocně.
Další dny byly plné ticha a napětí. Petr se snažil omlouvat svou matku i sourozence: „Oni jsou prostě takoví…“ Ale já už neměla sílu to dál snášet.
Začala jsem přemýšlet o tom, jestli má smysl bojovat za vztah s někým, kdo mě nikdy nepostaví na první místo. Mám odpustit? Mám se snažit dál? Nebo je čas jít vlastní cestou?
Někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: Je rodina opravdu všechno? Nebo je důležitější vlastní důstojnost a klid? Co byste udělali vy na mém místě?