Tchynina past: Jak jsem přišel o domov i důvěru své ženy

„Tohle už dál nevydržím, Jano! Tvoje máma mi ničí život!“ vykřikl jsem jednou večer, když jsem se vrátil domů a našel svou ženu sedět u stolu s její matkou, paní Věrou. Věra měla ten svůj povýšený výraz, který mě vždycky dokázal vytočit do běla. Jana se na mě podívala s nepochopením a v očích jí probleskla bolest. „Proč to pořád řešíš? Máma to s námi myslí dobře,“ zašeptala. V tu chvíli jsem věděl, že jsem v pasti.

Když jsme se s Janou brali, byl jsem nejšťastnější muž v Praze. Jana byla laskavá, krásná a měla smysl pro humor, který mi pomáhal přežít i ty nejtěžší dny v práci na poště. Její rodina mi připadala trochu odtažitá, ale říkal jsem si, že časem si na mě zvyknou. Jenže paní Věra měla jiné plány. Od začátku mi dávala najevo, že pro její dceru nejsem dost dobrý. „Jana si mohla najít někoho lepšího, třeba doktora nebo právníka,“ zaslechl jsem ji jednou šeptat sousedce na chodbě.

Zpočátku jsem se snažil její poznámky ignorovat. Ale čím víc jsme s Janou plánovali společný život, tím víc se Věra snažila zasahovat. Neustále nám radila, jak máme zařídit byt, jak vychovávat děti (i když jsme žádné ještě neměli), a dokonce nám dohazovala svého známého realitního makléře, aby nám „pomohl“ s hypotékou. Jana byla zvyklá poslouchat svou matku a já jsem cítil, jak se mezi nás vkrádá napětí.

Jednoho dne přišla Jana domů s tím, že její máma našla skvělou nabídku na byt v Modřanech. „Je to výhodné, mami říkala, že bychom do toho měli jít,“ přesvědčovala mě. Mně se to nezdálo – cena byla podezřele nízká a makléř byl právě ten známý paní Věry. Ale Jana byla neoblomná. „Proč pořád všechno zpochybňuješ? Máma to myslí dobře!“

Podepsali jsme smlouvu a já měl špatný pocit. A měl jsem pravdu. Po pár měsících se ukázalo, že byt je zatížený exekucí a my jsme přišli o většinu úspor. Když jsem to chtěl řešit, paní Věra jen pokrčila rameny: „To je smůla, ale aspoň jste si dali pozor do příště.“ Jana mě obvinila, že jsem byl příliš podezřívavý a že jsem všechno zbytečně komplikoval.

Začal jsem mít pocit, že mě Jana už neposlouchá. Každý můj pokus o rozhovor skončil hádkou. „Proč pořád útočíš na mou mámu? Vždyť ona nám jen pomáhá!“ křičela na mě jednoho večera tak hlasitě, že sousedka paní Novotná bouchala koštětem do stropu.

Situace se vyhrotila, když paní Věra začala Janě našeptávat, že bych měl podepsat plnou moc k prodeji našeho starého bytu po babičce. „Petr stejně nerozumí financím,“ slyšel jsem ji jednou říkat Janě v kuchyni. „Já ti pomůžu všechno zařídit.“ Když jsem to odmítl, Jana se mnou týden nemluvila.

Jednoho dne jsem přišel domů a zjistil, že moje věci jsou sbalené v krabicích u dveří. Jana stála v předsíni s uplakanýma očima a za ní paní Věra s vítězným úsměvem. „Myslím, že bys měl na čas odejít,“ řekla mi Jana tiše. „Potřebuju si všechno promyslet.“

Ocitl jsem se na ulici s pár kufry a pocitem naprosté zrady. Moje vlastní žena mi nevěřila – věřila své matce, která nás mezitím připravila o domov i úspory. Přespával jsem u kamaráda Tomáše na Žižkově a každý večer přemýšlel, kde jsem udělal chybu.

Jednou mi Tomáš řekl: „Hele, Petr, možná bys měl Janě napsat dopis. Třeba jí to otevře oči.“ Seděl jsem celou noc nad papírem a snažil se najít ta správná slova. Nakonec jsem napsal všechno – jak mě mrzí, že jsme si přestali věřit, jak mě bolí její nedůvěra a jak mám pocit, že už nejsem součástí jejího života.

Jana mi odpověděla až za týden. Její dopis byl krátký: „Potřebuju čas. Máma mi pomáhá víc než ty.“ V tu chvíli jsem pochopil, že některé vztahy prostě nejde zachránit.

Dnes žiju sám v malém podnájmu na Smíchově a snažím se začít znovu. Pořád si kladu otázku: Proč je pro některé lidi tak těžké postavit se vlastní rodině? A kdy poznáme, že už je čas odejít?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má smysl bojovat za vztah, když vám partner přestane věřit?