„Teď ne, Jitko, dospělí se baví“: Můj život ve stínu vlastní rodiny

„Teď ne, Jitko, dospělí se baví!“ ozvalo se z obýváku a já zůstala stát na prahu s rozklepanýma rukama a hrnkem čaje pro mámu. Bylo mi osm a už tehdy jsem věděla, že moje slova mají menší váhu než šum televize nebo tiché šustění novin, které táta každou neděli obracel. Vždycky jsem byla ta, která uklízela po rodinných oslavách, která si pamatovala narozeniny všech tetiček a strýců, která utěšovala mladšího bratra Filipa, když se bál tmy. Ale když jsem chtěla něco říct já, jako by můj hlas mizel v prostoru mezi kuchyní a obývákem.

Moje máma, Alena, byla vždycky elegantní a sebejistá. Uměla si prosadit svou i před nejtvrdohlavějším dědou. Táta, Petr, byl spíš tichý typ, ale když už něco řekl, všichni ho poslouchali. A já? Já byla Jitka. Ta hodná holka, co nikdy nedělá problémy. Ta, která se naučila číst v pěti letech jen proto, aby mohla mámě předčítat pohádky, když byla unavená z práce. Ta, která nikdy nezapomněla koupit rohlíky cestou ze školy.

Jednou v létě jsme seděli na chalupě u ohně. Všichni se smáli historkám z mládí a já jsem sebrala odvahu a začala vyprávět o tom, jak jsem vyhrála školní soutěž v recitaci. „To je hezké, Jitko,“ přerušila mě babička Božena a hned začala vyprávět o tom, jak kdysi recitovala před celou vesnicí. Všichni se smáli jejímu příběhu a já jsem zmlkla. Zase.

Roky plynuly a já jsem si zvykla být pozadím. Když Filip rozbil okno míčem, byla jsem to já, kdo to po něm uklidil. Když máma přišla domů naštvaná z práce, byla jsem to já, kdo jí uvařil čaj a přinesl deku. Nikdo mi to nikdy nepřikázal – prostě jsem věděla, že to ode mě čekají. A tak jsem dávala a dávala, až jsem jednoho dne zjistila, že už nemám co dát.

Bylo mi dvacet pět a pracovala jsem jako učitelka v mateřské škole. Děti mě milovaly – možná proto, že jsem jim naslouchala tak, jak jsem si přála, aby někdo naslouchal mně. Jednoho večera jsem přijela domů k rodičům na oslavu tátových narozenin. Všude byl hluk a smích. Přinesla jsem dort, který jsem sama upekla – makový s citronovou polevou, tátův oblíbený. Položila jsem ho na stůl a čekala aspoň jedno „děkuju“. Místo toho máma řekla: „Jitko, můžeš prosím tě ještě utřít stůl? A pak dojdi pro víno do sklepa.“

V tu chvíli mi něco prasklo v hrudi. „Mami,“ řekla jsem tiše, „já bych si taky ráda sedla a povídala si s vámi.“ Máma se na mě překvapeně podívala: „No tak si sedni, ale ještě to víno přines.“

Celý večer jsem seděla u stolu jako duch. Nikdo si nevšiml, že nemluvím. Nikdo se nezeptal, jak se mám. Když jsem odcházela domů do svého malého bytu na Jižním Městě, rozbrečela jsem se v tramvaji mezi cizími lidmi.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotné. Poprvé v životě mě někdo poslouchal bez přerušování. „Jitko,“ řekla mi jednou, „proč myslíte, že musíte být ta hodná holka? Co by se stalo, kdybyste jednou řekla ne?“

Doma jsem to zkusila poprvé o Vánocích. Máma chtěla, abych pomohla s bramborovým salátem. „Mami,“ řekla jsem opatrně, „letos bych si ráda jen užila Štědrý den s vámi u stolu.“ Máma se zamračila: „No jo, tak to teda nevím, kdo to všechno udělá.“ Táta ani Filip nic neřekli.

Bylo to těžké. Cítila jsem se provinile – jako bych selhala v roli, kterou mi rodina přidělila ještě dřív, než jsem uměla mluvit. Ale zároveň ve mně rostl pocit úlevy. Začala jsem říkat ne častěji – nejdřív doma, pak i v práci. Přestala jsem být ta neviditelná holka v pozadí.

Jednou večer mi Filip zavolal: „Jitko, promiň… nikdy jsme ti moc nedali najevo, jak moc pro nás děláš.“ Rozplakala jsem se do telefonu. Bylo to poprvé za třicet let mého života, kdy mi někdo z rodiny poděkoval.

Dnes už nejsem ta tichá Jitka v koutě. Pořád mám ráda svou rodinu – ale už nejsem jejich služka ani neviditelný anděl strážný. Učím se být slyšet a stát si za svým.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké být vidět mezi těmi nejbližšími? A kolik z nás žije celý život ve stínu vlastní rodiny? Co myslíte vy?