Teta Jarmila a její narozeninové požadavky: Když rodinné vztahy bolí

„Jano, doufám, že jste na můj dárek nezapomněli. Letos bych si přála tu novou kávovar od DeLonghi, víš, ten s mlýnkem na zrnka. Všichni v práci ho mají a já nechci být pozadu.“

Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené v těstě na koláč, a telefon mi málem vypadl z ruky. Teta Jarmila měla vždycky zvláštní schopnost říct přesně to, co mě dokáže vytočit. Věděla, že jsme s Petrem poslední měsíce počítali každou korunu. Hypotéka na byt v Modřanech, školní potřeby pro malou Aničku, oprava auta… A teď ještě tohle.

„Teto, víš, že teď nemáme úplně nejlepší finanční situaci…“ začala jsem opatrně.

„Ale Janičko, vždyť je to jen jednou za rok! A já už jsem stará, kdo ví, kolik těch narozenin mi ještě zbývá,“ povzdechla si teatrálně. „Navíc jsem vám tolikrát pomohla s hlídáním Aničky.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevybuchnout. Ano, párkrát nám pohlídala dceru – ale nikdy zadarmo. Vždycky si řekla o peníze nebo aspoň o lahev vína. Petr vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem zavěsila.

„Zase Jarmila?“ zeptal se a povzdechl si.

„Chce ten kávovar. Ten drahý. Prý je to její velké přání.“

Petr se posadil ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Já už fakt nevím, co s ní. Když jí nekoupíme to, co chce, bude to vykládat celé rodině. A máma mi zase bude volat, proč jsme tak nevděční.“

Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce, kdy jsme jí koupili šálu z obchodu na rohu. Celý večer ji měla přehozenou přes židli a nahlas si stěžovala, že je z umělého materiálu a že ona nosí jen vlnu.

Ten večer jsme s Petrem seděli u stolu dlouho do noci. Počítali jsme peníze, přemýšleli, kde ušetřit. Nakonec jsme se rozhodli – koupíme jí obyčejný kávovar a k tomu balíček kvalitní kávy. Snad to pochopí.

Narozeninová oslava byla u Jarmily doma v paneláku na Proseku. Už ve dveřích nás vítala s úsměvem, který mi připomínal spíš masku než radost.

„Tak co jste mi přinesli?“ zeptala se hned po pozdravu.

Podala jsem jí tašku s dárkem. Rozbalila ho před všemi příbuznými. Chvíli bylo ticho.

„Aha… Takový obyčejný kávovar… No, aspoň ta káva je dobrá,“ řekla nakonec a významně se podívala na svou sestru, Petrovu matku.

Celý večer pak probíhal v podobném duchu. Jarmila si stěžovala na bolest zad, na sousedy, na drahotu v obchodech – a mezi řečí několikrát zmínila, jak by jí ten vysněný kávovar usnadnil život.

Petr byl celý večer zamlklý. Viděla jsem na něm, jak ho mrzí, že se zase cítíme jako ti špatní. Když jsme odcházeli domů, držel mě za ruku pevněji než obvykle.

Doma jsme seděli v tichu u kuchyňského stolu. Anička už spala a já měla slzy na krajíčku.

„Proč nám to dělá? Proč jí nikdy nic není dost dobré?“ zašeptala jsem.

Petr pokrčil rameny. „Možná je prostě nešťastná. Nebo si myslí, že když bude vyžadovat pozornost a dárky, někdo ji konečně ocení.“

Další dny byly těžké. Teta Jarmila volala Petrovi do práce i mně domů. „Janičko, já vím, že jste se snažili… Ale příště byste mohli víc myslet na to, co člověk opravdu potřebuje.“

Začala jsem o sobě pochybovat. Nejsem dost dobrá snacha? Nejsem dost štědrá? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsme museli šetřit i na vlastních radostech – jen abychom splnili něčí očekávání.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla Petra sedět u stolu s dopisem od banky v ruce.

„Musíme začít šetřit ještě víc,“ řekl tiše. „Jinak to nezvládneme.“

V tu chvíli jsem se rozhodla. Už nebudu žít podle cizích představ o štěstí a povinnostech. Zavolala jsem tetě Jarmile a řekla jí narovinu:

„Teto, máme vás rádi, ale nemůžeme vám kupovat drahé dárky jen proto, že je chcete. My sami máme své starosti a musíme myslet hlavně na naši rodinu.“

Chvíli bylo ticho. Pak teta uraženě zavěsila.

Bylo mi úzko i úlevně zároveň. Věděla jsem, že nás čekají další rodinné konflikty – ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že dělám něco správně.

Od té doby se vztahy s tetou ochladily. Ale doma je klidněji. S Petrem máme víc času na Aničku i na sebe navzájem.

Někdy večer přemýšlím: Proč je tak těžké říct „ne“ lidem, kteří nás citově vydírají? A kolik z nás žije život podle očekávání druhých místo toho vlastního?