Tíha příjmení: Stíny otce a hledání sebe sama

„Kláro, okamžitě vypni ten telefon! Nechci, aby ses do toho pletla!“ křičel na mě otec z obýváku, zatímco jsem seděla na schodech a v ruce svírala mobil. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že novináři budou volat znovu. Věděla jsem, že se ptají na mě, na naši rodinu, na to, co jsme údajně dostali „za zásluhy“.

Byla jsem dcera Jiřího Novotného, bývalého starosty našeho města. Všichni mě znali. Všichni věděli, že jsem „ta Novotná“. Nikdy jsem nebyla jen Klára. Vždycky jsem byla někdo díky někomu jinému.

„Mami, proč to prostě nepřiznáme? Proč nemůžeme říct pravdu?“ šeptala jsem zoufale, když jsem ji našla v kuchyni s hlavou v dlaních. Jen zavrtěla hlavou. „Kláro, některé věci se prostě neříkají. Musíš chránit rodinu.“

Ale co když už nechci chránit rodinu? Co když chci chránit sebe?

Ten den začal jako každý jiný. Šla jsem do školy, kde na mě spolužáci házeli pohledy a šeptali si za zády. „Viděla jsi tu reportáž? Prý jim dali byt zadarmo…“ „To je ta Novotná, co její táta všechno zařídil.“

Cítila jsem se jako ve skleněné kleci. Každý můj krok byl sledován. Každé slovo váženo. Učitelé mě buď přehlíželi, nebo naopak přehnaně chválili. Nikdo mě nebral vážně.

Jednou večer jsem seděla v pokoji a psala si deník. «Jsem vůbec ještě já? Nebo jen stín svého otce?» napsala jsem si do poznámek. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Najednou mi přišla zpráva od kamarádky Lucie: „Kláro, drž se. Všichni nejsou jako oni.“

Lucie byla jediná, kdo mi věřil. Jediná, kdo se mnou mluvil normálně. Jednou jsme spolu seděly v parku a ona se mě zeptala: „Proč prostě neřekneš pravdu? Proč pořád mlčíš?“

„Protože nevím, co je pravda,“ odpověděla jsem jí tehdy popravdě. „Celý život mi někdo říká, co mám dělat, co mám říkat, jak se mám tvářit… Já už ani nevím, kdo vlastně jsem.“

Skandál kolem našeho bytu nabíral na obrátkách. Novináři stáli před domem, sousedé se odvraceli. Otec byl čím dál víc nervózní a matka plakala v noci v kuchyni. Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku:

„Jiří, tohle už nejde dál! Klára tím trpí!“

„A co mám dělat? Přiznat všechno? Zničit nám život?“

„Možná by to bylo lepší než tohle ticho!“

Seděla jsem na schodech a slzy mi tekly po tváři. Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem křičet.

Druhý den ráno jsem šla do školy s rozhodnutím, že už to takhle dál nejde. Ve třídě bylo ticho, když jsem vešla. Učitelka mě pozvala ke slovu: „Kláro, chceš nám něco říct?“

Stála jsem před třídou a cítila pohledy všech spolužáků. Najednou jsem si vzpomněla na Lucii a její slova: „Neboj se být sama sebou.“

„Ano, chci něco říct,“ začala jsem nejistě. „Vím, že se o mé rodině teď hodně mluví. Vím, že si myslíte, že jsme všechno dostali zadarmo. Ale já za to nemůžu. Nejsem svým otcem. Jsem jen Klára.“

Ve třídě bylo ticho jako v hrobě. Pak někdo vzadu zašeptal: „To bych chtěl vidět…“

Po škole mě zastavila učitelka češtiny paní Dvořáková: „Kláro, byla jsi statečná. Ale připrav se na to, že to nebude snadné.“

Doma mě čekal otec s tvrdým výrazem ve tváři: „Co jsi to provedla? Víš vůbec, co jsi způsobila?“

„Já už nechci žít ve lži!“ vykřikla jsem a poprvé v životě mu vzdorovala.

Následující týdny byly peklo. Otec se mnou nemluvil, matka byla mezi námi jako most plný trhlin. Lucie mi psala každý den a povzbuzovala mě: „Jsi silnější, než si myslíš.“

Jednou večer přišel otec do mého pokoje a posadil se na postel.

„Kláro… možná máš pravdu. Možná jsme tě moc chránili… nebo spíš dusili.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé viděla strach i lítost.

„Tati… já tě mám ráda. Ale chci být sama sebou.“

Objal mě a oba jsme plakali.

Dnes už vím, že příjmení není všechno. Že i když nesu stín svého otce, můžu být sama sebou.

Ale někdy se ptám: Je možné opravdu uniknout stínu rodiny? Nebo nás minulost vždycky dožene?