Všechno, co je tvé, zůstává tvé: Příběh o dědictví, rodině a zradě v srdci Vysočiny

„Tohle je podvod! Tohle ti nikdy neodpustím!“ křičela na mě sestra Jana v kuchyni našeho starého domu, zatímco venku pršelo a kapky bubnovaly na okno. Její hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála jsem tam, ruce sevřené v pěst, a snažila se nebrečet. Všechno to začalo před dvěma měsíci, když naši rodiče zahynuli při autonehodě na cestě z Brna do Žďáru. Najednou jsme s Janou zůstaly samy – dvě sestry, které si kdysi byly blízké, teď rozdělené nenávistí a podezřením.

Dům na kraji vesnice, kde jsme vyrůstaly, byl najednou víc než jen domov. Stal se symbolem všeho, co jsme ztratily – i toho, co jsme mohly získat. Pole za domem, starý sad s jabloněmi, stodola plná vzpomínek na dětství. Ale taky závistivé pohledy strýce Karla a tety Aleny, kteří se hned po pohřbu začali vyptávat na závěť. „Všechno by se mělo rozdělit spravedlivě,“ říkal strýc Karel s úsměvem, který mi připomínal hada.

První týdny po pohřbu byly jako zlý sen. Každý den někdo zvonil u dveří – sousedé s koláčem a soustrastí, ale i příbuzní s otázkami a radami. „Měla bys to prodat,“ říkala teta Alena. „Na co ti bude starý barák? Stejně tu nechceš zůstat.“ Ale já jsem věděla, že ten dům je poslední, co mi po rodičích zbylo. Jana byla jiná – chtěla všechno rychle vyřešit, peníze rozdělit a odejít zpátky do Prahy ke svému příteli.

Jednou večer jsem seděla v obýváku a dívala se na staré fotky. Máma s tátou na svatbě, my dvě v zahradě pod rozkvetlou třešní. Najednou jsem slyšela Janin hlas z kuchyně: „Myslíš si, že ti to všechno nechám? Že tu budu dělat blbce?“ V očích měla slzy i vztek. „Jano, tohle není jen o penězích,“ snažila jsem se jí vysvětlit. „Tohle je náš domov.“ Ale ona jen zavrtěla hlavou: „Domov? Pro mě už ne.“

Začal boj o dědictví. Strýc Karel si najal právníka a tvrdil, že má nárok na část pole, protože prý kdysi pomáhal s opravou stodoly. Teta Alena rozeslala po vesnici řeči o tom, jak jsme nevděčné a že rodiče by si přáli něco jiného. Jana mi přestala volat a začala jednat za mými zády. Jednoho dne jsem zjistila, že podala žádost o předběžné opatření – chtěla zabránit tomu, abych v domě vůbec bydlela.

Byla jsem zoufalá. Každý den jsem chodila kolem domu a přemýšlela, jestli má cenu bojovat. Sousedka paní Novotná mi jednou řekla: „Holka, nenech si to vzít. To je tvoje krev.“ Ale já jsem byla unavená. V noci jsem nemohla spát, budila jsem se zpocená hrůzou z toho, že přijdu o všechno.

Jednoho rána jsem našla ve schránce dopis od notáře. Závěť byla jasná – dům i pole měly připadnout mně a Janě napůl. Ale Jana už mezitím přesvědčila strýce Karla, aby ji podpořil v tom, že si zaslouží větší díl, protože prý do domu investovala víc peněz. Lhala. Všechno platili rodiče.

Začaly soudy. Každé stání bylo jako další rána do srdce. Slyšela jsem vlastní sestru přísahat u soudu, že jsem prý chtěla dům prodat za jejími zády. Strýc Karel vypovídal proti mně a teta Alena seděla v první řadě a dívala se na mě s opovržením.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se do prázdna. Přemýšlela jsem, jestli má cenu dál bojovat. Byla jsem sama – přátelé z města se mi vyhýbali, protože nevěděli, co říct. Ve vesnici mě pomlouvali jako lakomou holku z Prahy, která chce všechno pro sebe.

Pak přišel den rozhodnutí. Soudkyně přečetla rozsudek: dům i pole se mají rozdělit napůl. Jana se na mě ani nepodívala – jen si sbalila věci a odešla. Strýc Karel zuřil a teta Alena brečela vzteky.

Zůstala jsem v domě sama. Každý kout mi připomínal rodiče i to, co jsme s Janou ztratily. Jednou večer jsem šla do sadu a sedla si pod starou jabloň. Přemýšlela jsem o tom všem – o rodině, která se rozpadla kvůli penězům; o domově, který už nikdy nebude stejný.

Dnes vím jedno: všechno, co je tvé, zůstává tvé – ale někdy za to zaplatíš příliš vysokou cenu.

Stálo mi to za to? Nebo bych měla radši odejít a začít znova jinde? Co byste udělali vy na mém místě?