Vyhoštěná z chaty: Pomsta učitelky

„To nemůžete myslet vážně, pane Novotný! Tohle je můj domov!“ křičela jsem, když mi do ruky vrazil obálku s červeným pruhem. Stála jsem na zápraží své chaty u Máchova jezera, kde jsem strávila každé léto posledních třicet let. Slunce zapadalo za hladinu a já cítila, jak se mi podlamují kolena.

„Naďo, já za to nemůžu. Je to rozhodnutí spolku vlastníků. Prý jsi porušila pravidla – a já musel hlasovat s většinou,“ odpověděl soused Petr Novotný, muž, kterého jsem znala od dětství. Jeho hlas zněl chladně, jako by mu na mně vůbec nezáleželo.

V tu chvíli mi hlavou běžely vzpomínky: jak jsme s Petrem jako děti stavěli vor na jezeře, jak jsme se smáli u táboráku, jak mi pomáhal opravovat střechu po vichřici. A teď mě zrazuje kvůli nějakým nesmyslným pravidlům?

Sedla jsem si na lavičku před chatou a rozbalila dopis. „Na základě opakovaného rušení nočního klidu a nedodržování pravidel spolku jste povinna do 14 dnů opustit objekt.“ Rušení nočního klidu? Vždyť jsem tu byla sama, maximálně s vnučkou Terezkou! Nikdy jsem nepořádala žádné večírky, jen jsme si občas pustily rádio nebo zpívaly písničky u ohně.

Z očí mi vyhrkly slzy. Byla jsem učitelka češtiny celý život, vychovala dvě děti, pomáhala sousedům s úkoly jejich vnoučat. A teď mě vyhánějí jako nějakého zločince?

Doma v paneláku na sídlišti v České Lípě jsem nemohla spát. Pořád jsem přemýšlela, co se vlastně stalo. Volala jsem dceři Lence: „Lenko, oni mě opravdu vyhazují! Petr hlasoval proti mně!“ Lenka byla rozhořčená: „To snad není možné! Vždyť jsi tam nikdy nedělala žádné problémy. Musíme zjistit, co za tím je.“

Začala jsem pátrat. Mluvila jsem s ostatními chataři – paní Hrdličková mi šeptla: „Naďo, Petr chce tvou chatu pro svého syna. Prý už má domluveného kupce.“ Srdce mi bušilo vzteky. Tak proto ta náhlá změna! Petr vždycky záviděl moji polohu u vody, jeho chata byla schovaná v lese.

Rozhodla jsem se nevzdat bez boje. Začala jsem sbírat důkazy – fotky z večerů u ohně, kde jsme byly jen já a Terezka, svědectví sousedů, kteří potvrdili, že žádný hluk nikdy neslyšeli. Poslala jsem dopis výboru spolku a požádala o přezkoumání rozhodnutí.

Petr mezitím začal šířit pomluvy: „Naďa prý pije a dělá bordel do noci.“ Lidé se na mě začali dívat skrz prsty. V obchodě v Doksech si o mně šeptali. Byla jsem zoufalá – celý život jsem žila poctivě a teď mě někdo očerňuje kvůli vlastnímu prospěchu.

Jednoho dne jsem potkala paní Hrdličkovou na cestě k jezeru. „Naďo, neboj se. My tě podpoříme,“ řekla pevně a objala mě. Dodalo mi to sílu. Svolala jsem schůzi spolku a předložila všechny důkazy. „Nikdy jsem neporušila pravidla. Chci slyšet konkrétní stížnosti!“ řekla jsem nahlas před všemi.

Petr se kroutil a vymlouval: „No… slyšel jsem to od jiných…“ Nikdo ale nedokázal říct nic konkrétního. Nakonec vystoupil pan Král: „Já bydlím vedle Nadi už deset let a nikdy jsem neslyšel hluk.“

Výbor nakonec rozhodl, že mé vyhoštění bylo neoprávněné. Ale Petr už mezitím prodal svou chatu zájemci z Prahy a jeho syn odešel studovat do Brna.

Myslela jsem si, že tím všechno skončí, ale ve vesnici zůstala pachuť zrady. Lidé se rozdělili na dva tábory – jedni stáli za mnou, druzí za Petrem. V obchodě bylo cítit napětí, na společných brigádách už nebyla taková sranda jako dřív.

Jednou večer přišla Terezka: „Babičko, proč jsou lidé tak zlí?“ Objala jsem ji a odpověděla: „Někdy lidé zapomenou na to dobré kvůli vlastnímu strachu nebo závisti.“

Začala jsem psát svůj příběh do místního zpravodaje. Chtěla jsem, aby lidé věděli pravdu – nejen o mně, ale i o tom, jak snadno může být člověk obětí pomluv a nespravedlnosti.

Dnes už vím, že domov není jen místo u jezera, ale i lidé kolem nás. Ale pořád mě bolí, že někdo dokáže kvůli vlastnímu prospěchu zničit přátelství na celý život.

Ptám se vás: Myslíte si, že se dá taková zrada někdy odpustit? A co byste udělali vy na mém místě?