Z jednoho vězení do druhého: Můj boj o vlastní štěstí

„Jsi neschopná! Kdybych tě neměla, byla bych šťastnější!“ křičela na mě máma, zatímco jsem v kuchyni třásla rukama a snažila se nebrečet. Bylo mi dvacet tři a pořád jsem se cítila jako malá holka, která nikdy nebude dost dobrá. Každý den jsem si říkala, že už to nevydržím, že musím pryč. Ale kam? Všichni kolem mě měli své životy, své rodiny, a já byla jen dcera Aleny, která nikdy neodpustí ani nejmenší chybu.

Jednoho večera, když jsem seděla na posteli a poslouchala máminy kroky na chodbě, jsem si sbalila pár věcí do batohu. „Musím pryč. Dneska,“ šeptala jsem si pro sebe. Věděla jsem, že jestli to neudělám teď, už nikdy nenajdu odvahu. Vyklouzla jsem z bytu na pražském sídlišti a běžela k tramvaji. Srdce mi bušilo až v krku. Volala jsem své kamarádce Lucii: „Lucko, můžu u tebe přespat?“

Lucie mě objala a nechala mě u sebe. První noc jsem skoro nespala, pořád jsem čekala, že máma přijde a odtáhne mě zpátky domů. Ale ráno přišla úleva – poprvé za dlouhou dobu jsem mohla dýchat. Jenže svoboda je někdy děsivější než vězení. Neměla jsem práci, peníze ani plán.

Začala jsem pracovat v kavárně na Vinohradech. Tam jsem poznala Petra. Byl tichý, laskavý, nikdy nezvyšoval hlas. Po pár měsících jsme spolu začali chodit. „Jsi jiná než ostatní,“ říkal mi často a já mu chtěla věřit. Když mi po roce nabídl společné bydlení, neváhala jsem. Chtěla jsem nový začátek, rodinu, bezpečí.

Jenže Petr byl jiný než jsem čekala. Nezvyšoval hlas – ale taky skoro nemluvil. Každý večer seděl u počítače a já v kuchyni vařila večeři pro dva lidi, kteří si neměli co říct. „Petře, co budeme dělat o víkendu?“ ptala jsem se jednou večer.

„Nevím. Možná pojedu k rodičům,“ odpověděl bez zájmu.

„A co já?“

Pokrčil rameny: „Jak chceš.“

Začala jsem se cítit neviditelná. Jako bych se vrátila zpátky do mámina bytu – jen místo křiku tu bylo ticho, které mě dusilo stejně jako dřív její výčitky.

Jednou večer mi volala máma: „Tak co? Už jsi šťastná? Vidíš, že beze mě to nejde.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Petr přišel do kuchyně: „Co se děje?“

„Nic… jen mám pocit, že nikam nepatřím.“

„To je tvoje věc,“ řekl a odešel zpátky k počítači.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze. Pozorovala jsem lidi v parcích – smáli se, objímali se, žili. Já jen přežívala. Lucie mi jednou řekla: „Proč s ním jsi? Vždyť tě nemiluje.“

„Protože nevím, kam jinam jít,“ odpověděla jsem upřímně.

Jednoho dne jsem potkala v kavárně starší paní – paní Novotnou. Chodila tam často a vždycky si povídala s obsluhou. „Děvče, ty jsi smutná,“ řekla mi jednou.

„Mám pocit, že žiju v pasti,“ přiznala jsem jí.

Usmála se: „Já byla třicet let v manželství bez lásky. Myslela jsem si, že to je normální. Ale není. Každý má právo být šťastný.“

Její slova mi zněla v hlavě celé týdny. Začala jsem si psát deník – poprvé v životě jsem přemýšlela o tom, co vlastně chci já sama.

Jednoho večera přišel Petr domů později než obvykle. „Byl jsi s někým?“ zeptala jsem se.

„Proč tě to zajímá?“ odsekl.

„Protože mám pocit, že už spolu nejsme…“

„Tak odejdi,“ řekl klidně.

Seděla jsem na gauči a dívala se na něj. Najednou mi došlo, že už nemám co ztratit. Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do tašky – stejně jako tehdy u mámy – a odešla.

Lucie mě znovu přijala k sobě. „Tentokrát už musíš žít pro sebe,“ řekla mi.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu hledat práci, která by mě bavila. Bylo to těžké – pořád mě pronásledovaly hlasy minulosti: „Nejsi dost dobrá! Nikdy nebudeš šťastná!“ Ale s každým dnem byly tišší.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem odešla od Petra. Pořád nevím přesně, co chci od života – ale poprvé mám pocit, že mám právo hledat vlastní cestu.

Někdy si večer sednu k oknu a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Kolik z nás žije v kleci jen proto, že se bojíme udělat první krok? A kolik z nás si dovolí říct: „Mám právo být šťastná?“