Za stolem, nebo za dveřmi: Příběh jedné rodinné večeře

„Ivano, jestli si dneska zase nesedneš ke stolu s mojí rodinou, tak už jen uvař a prostři, a pak klidně běž pryč!“ Petrův hlas se rozléhá kuchyní jako rána bičem. Zastavím se u dřezu, ruce mi vibrují, voda stéká po talíři, který už dávno nepotřebuje další mytí. V hlavě mi hučí. Už půl roku se snažím vyhýbat jeho rodině, od té doby, co mě jeho sestra Alena před všemi ponížila kvůli tomu, že nemáme děti. „Když už jsi tady tak dlouho, Ivano, neměla bys už konečně něco porodit?“ řekla tehdy s úsměvem, který bolel víc než facka. Petr mlčel. A já jsem se cítila menší než špendlík.

Dnes je další z těch rodinných nedělních obědů. Všichni se mají sejít u nás. Já jsem od rána v kuchyni, vařím svíčkovou, peču domácí housky, připravuji salát. Slyším, jak Petr v obýváku telefonuje s matkou. „Jo, Ivana vaří, všechno bude nachystané. Ano, mami, vím, že Alena nesnáší petržel v polévce.“ Zatnu zuby. Proč se pořád musím přizpůsobovat? Proč já?

Když Petr zavěsí, přijde za mnou. „Ivano, dneska to zvládneme, jo? Prosím tě, buď milá. Všichni se těší, že tě zase uvidí.“ Podívám se na něj. „Opravdu se těší? Nebo čekají, kdy zase udělám něco špatně?“ Petr protočí oči. „Nemůžeš to pořád řešit. Byla to jen blbá poznámka. Alena to tak nemyslela.“

„Ale mě to bolí, Petře!“ vyhrknu. „Nikdo se mě nezastal. Ani ty ne.“

Chvíli je ticho. „Ivano, už toho mám dost. Jestli dneska nebudeš sedět s námi u stolu, tak už jen prostři a běž. Nebudu to pořád řešit.“

Cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Takže mám být jen služka? Uvařit, prostřít a zmizet? To je tvoje představa manželství?“

Petr se zamračí. „Nechci, aby ses cítila špatně, ale nemůžu pořád vysvětlovat mojí rodině, proč nejsi schopná s nimi normálně jíst. Všichni si myslí, že jsi uražená.“

„A co když jsem?“ zašeptám.

Zazvoní zvonek. Srdce mi poskočí až do krku. Petr jde otevřít. Slyším smích, hlasité pozdravy, Alenin pronikavý hlas: „Ivano, kdepak jsi? Doufám, že jsi tentokrát nezapomněla na bezlepkové pečivo!“

Zhluboka se nadechnu a otřu si slzy. Jdu do jídelny, prostírám talíře, skládám ubrousky, aranžuji příbory. Alena vchází do místnosti, sleduje mě pohledem od hlavy k patě. „To je hezké, že ses rozhodla nám dneska sloužit,“ pronese s úšklebkem. Její matka, paní Novotná, se usměje: „Ivanko, děkujeme, že jsi to všechno připravila. Jsi šikovná holka.“

Petr mě sleduje pohledem, ve kterém je prosba i výčitka. „Ivano, pojď si sednout,“ řekne tiše. Zaváhám. Všichni už sedí, čekají jen na mě. Vzduch houstne.

Sednu si na kraj stolu, ruce v klíně. Alena si mě měří pohledem. „Tak co, Ivano, kdy nám konečně oznámíš nějakou radostnou novinu?“ Její matka přitakává: „Ano, už by bylo na čase. Všichni v rodině už mají děti, jen vy dva pořád nic.“

Petr se nadechuje, ale nic neřekne. Všichni čekají na mou odpověď. Cítím, jak se mi třesou ruce. „Možná byste se mohli někdy zeptat, jak se cítím já,“ řeknu tiše. „Nebo proč je pro mě těžké tady sedět.“

Alena protočí oči. „Zase ta tvoje citlivost. Všichni máme problémy, Ivano. Ale rodina je rodina. Musíš se naučit něco vydržet.“

Polévka je studená, housky tvrdnou na stole. Nikdo nemluví. Petr se na mě dívá, v očích má smutek i vztek. „Ivano, pojď, půjdeme na chvíli vedle,“ navrhne najednou.

V kuchyni se rozpláču. „Petře, já už to nezvládnu. Nechci být někde, kde mě nikdo nechápe. Proč mě nikdy nebráníš? Proč je pro tebe důležitější klid v rodině než já?“

Petr se na mě dívá dlouho. „Protože nechci přijít o nikoho z vás. Ale někdy mám pocit, že si musím vybrat.“

„A co když už jsem si vybrala já?“ zašeptám.

Ten den jsem po obědě opravdu odešla. Petr zůstal s rodinou. Večer přišel domů pozdě, unavený, mlčel. Já seděla v ložnici a přemýšlela, jestli má smysl dál bojovat za místo v rodině, která mě nikdy nepřijme.

Možná bych měla odejít úplně. Nebo mám ještě sílu zkusit to znovu? Co byste udělali vy na mém místě?