Zapomenutá babička: Poslední vůle paní Věry

„Proč mi zase nevolají? Copak už na mě všichni zapomněli?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem seděla u kuchyňského stolu, kde kdysi bývalo tak živo. Dnes tu byl jen tichý tikot hodin a slabé šumění větru za oknem. Zvedla jsem telefon, projela kontakty – Petr, Tomášek, Janička, Pavlík – a zase ho položila. Věděla jsem, že kdybych zavolala, budou zaneprázdnění. „Babi, promiň, máme toho ve škole moc,“ říkávala Janička. „Mamko, dneska nestíhám, práce je nad hlavu,“ omlouval se Petr. Vždycky to bylo stejné.

Vzpomínám si na doby, kdy byl dům plný smíchu. Petr běhal po zahradě, vnoučata si hrála na schovávanou mezi jabloněmi. Každé Vánoce jsme pekli cukroví, povídali si dlouho do noci. Ale pak Petr odešel do Brna za prací, vnoučata vyrostla a já zůstala sama. Ze začátku ještě přijížděli na víkendy, ale postupně návštěvy řídly. „Babičko, příště určitě přijedeme!“ sliboval Tomášek. Ale příště už nikdy nepřišlo.

Jednoho dne mi přišel dopis od notáře. „Paní Věro, je třeba upravit vaši závěť.“ Zasmála jsem se hořce. Komu bych co odkazovala? Dům chátrá, zahrada zarůstá plevelem a rodina… ta má jiné starosti. Přesto jsem šla k notáři a sepsala poslední vůli. „Chcete vše odkázat synovi?“ ptal se mě notář Novotný. Chvíli jsem váhala. „Ano… ale jen pokud přijde osobně převzít klíče od domu. Jinak ať to připadne obci na dětské hřiště.“ Notář se na mě podíval překvapeně, ale nic neřekl.

Dny plynuly v tiché rutině. Každé ráno jsem zalévala květiny, vařila si kávu a čekala na zvuk telefonu nebo dopis ve schránce. Nic nepřicházelo. Jednou večer jsem slyšela hlasy za plotem – sousedka paní Konečná s dcerou si povídaly o tom, jak je škoda, že „ta stará Věra už nikoho nemá“. Zabolelo mě to víc než samota.

Jednoho dne jsem upadla v kuchyni. Ležela jsem na studené dlažbě a čekala, jestli někdo přijde. Nikdo nepřišel. Po hodinách jsem se doplazila k telefonu a zavolala sanitku sama sobě. V nemocnici mi řekli: „Paní Věro, musíte být opatrnější.“ Ale jak má být člověk opatrný, když je sám?

Po návratu domů jsem našla ve schránce pohled od Janičky: „Babičko, promiň, že nejezdíme. Máme toho moc. Myslím na tebe.“ Pohladila jsem papír a rozplakala se.

Začala jsem psát deník – pro sebe i pro ty, kdo možná jednou budou chtít vědět, jaká byla jejich babička. Psala jsem o tom, jak jsem se s dědou Milanem poznala na tancovačce v roce 1968, jak jsme stavěli dům vlastníma rukama, jak jsme s Petrem chodili na houby do lesa za vsí. Psala jsem o tom, jaké to je stárnout a být zapomenutý.

Jednoho dne přišel Petr nečekaně na návštěvu. Stál ve dveřích s kyticí narcisů a rozpačitým úsměvem. „Mamko… promiň, že jsme tu tak dlouho nebyli.“ Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich únavu i výčitky. „Petr, proč jste nepřijeli dřív?“ zeptala jsem se tiše.

„Nevím… práce, děti… nějak jsme ztratili pojem o čase,“ odpověděl a sklopil hlavu.

Seděli jsme spolu u stolu a mlčeli. Chtěla jsem mu říct tolik věcí – o samotě, o strachu z budoucnosti, o tom, jak mi chybí rodina. Ale slova mi uvízla v krku.

Po jeho odchodu jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Vůle byla napsaná, dům prázdný a já unavená čekáním.

Za pár týdnů mi volal notář Novotný: „Paní Věro, váš syn se zajímal o vaši závěť.“ Zasmála jsem se smutně: „Až teď?“ Notář mlčel.

Jednoho rána jsem už nevstala z postele. Sousedka Konečná mě našla až večer. Petr přijel až za dva dny – s květinou a slzami v očích.

Když četli mou poslední vůli, všichni byli překvapení: „Dům dostane ten z rodiny, kdo přijde osobně převzít klíče od babičky ještě za jejího života.“ Nikdo už tu možnost nedostal.

Dnes už nejsem mezi živými, ale ptám se vás: Proč si lidé vzpomenou na své blízké až tehdy, když je pozdě? Kolik osamělých babiček a dědečků čeká marně na obyčejné slovo nebo návštěvu? Co byste udělali vy jinak?