Zaregistroval jsem auto svého bratra na své jméno – a málem mě to zničilo

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Už zase mi přišla upomínka na pokutu za parkování, kterou jsi nezaplatil!“ křičel jsem do telefonu, zatímco jsem stál v předsíni našeho bytu v Nuslích a v ruce svíral další žlutý dopis od magistrátu. V tu chvíli mi bylo jasné, že tahle laskavost, kterou jsem mu chtěl prokázat, se mi začíná vymykat z rukou.

Všechno to začalo před dvěma lety. Můj starší bratr Petr procházel těžkým rozvodem. Jeho žena Jana mu dělala ze života peklo a hrozilo, že přijde o všechno – včetně auta, které potřeboval k práci. „Prosím tě, Tomáši, jen na pár měsíců. Přepíšeme auto na tebe, než se to uklidní. Pak to vrátíme zpátky,“ prosil mě tehdy v kuchyni u našich rodičů v Plzni. Měl jsem ho vždycky rád a chtěl jsem mu pomoct. Tak jsem kývl.

První týdny byly v pohodě. Petr jezdil autem dál, já jen podepsal pár papírů na úřadě. Ale pak začaly chodit pokuty za rychlost a parkování. Nejprve jsem si myslel, že je to omyl. Ale když přišla třetí během jednoho měsíce, začal jsem být nervózní. Volal jsem Petrovi: „Hele, ty parkuješ kde tě napadne? To auto je teď napsané na mě!“ On se smál: „Neblázni, Tomáši, všechno zaplatím. Jen teď nemám hotovost.“

Jenže platby nepřicházely. A pak přišel dopis od exekutora. Prý nezaplacené povinné ručení. Volal jsem Petrovi rozčilený: „Tohle už není sranda! Mám kvůli tobě exekuci na krku!“ On se vymlouval: „Jana mi blokuje účet, nemůžu nic platit. Prosím tě, vydrž to ještě chvíli.“

Začal jsem se hádat i s rodiči. Máma mi vyčítala: „Tomáši, vždyť je to tvůj bratr! Pomoz mu, když můžeš.“ Táta byl naopak naštvaný: „Petr si vždycky všechno zavaří a ty to za něj žehlíš! Už jsi dospělý, nenech se využívat.“

Mezitím mi přišla výplata a hned z ní zmizela částka na pokutu. Musel jsem si půjčit peníze od kamaráda Lukáše, abych měl na nájem. Přestal jsem spát, pořád jsem přemýšlel, kdy přijde další dopis nebo telefonát od úřadů.

Jednou večer jsme seděli s přítelkyní Lenkou u televize a ona se mě zeptala: „Tomáši, proč to pořád děláš? Vždyť tě to ničí.“ Mlčel jsem. Věděl jsem, že má pravdu. Ale byl to přece můj bratr.

Situace se vyhrotila, když Petr naboural auto v Praze na magistrále. Policie přijela na místo a zjistila, že auto je napsané na mě. Volali mi v práci: „Pane Nováku, můžete se dostavit k výslechu?“ Šéf na mě koukal divně a kolegové si začali šeptat.

Po návratu domů jsem našel Lenu sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Tohle už nejde,“ řekla tiše. „Jestli s tím něco neuděláš, já odcházím.“

Byl jsem zoufalý. Zavolal jsem Petrovi a řekl mu: „Dost! Přepiš to auto zpátky na sebe nebo ho prodám.“ On začal křičet: „Jak můžeš být tak bezcitný? Vždyť víš, čím procházím!“ Ale já už nemohl dál.

Další týdny byly plné hádek a ticha v rodině. Máma mi nevolala, táta jen suše oznámil: „Udělals dobře.“ Petr mi poslal několik nenávistných zpráv a přestal se mnou mluvit.

Nakonec jsem auto prodal přes inzerát za směšnou cenu jen proto, abych se zbavil dluhů a exekucí. Peníze jsem použil na zaplacení všech pokut a zbytek dal Petrovi – i když si to nezasloužil.

Dnes už je to rok od té doby. S Lenkou jsme spolu zůstali, ale vztah už nikdy nebyl stejný. S Petrem jsme si nepromluvili od té doby ani slovo. Rodiče se snaží dělat, že se nic nestalo.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to vůbec za to? Má smysl obětovat vlastní život pro rodinu, která si toho neváží? Co byste udělali vy na mém místě?