„Země mezi námi“: Příběh o rodině, ztrátě a nevyřčených slovech

„Zase přijedete, naložíte si brambory do pytlů a já tu zůstanu sama. Vždycky je to stejné!“ křičela máma z kuchyně, zatímco jsem s Marií skládala poslední pytel brambor do kufru staré Škody. Její hlas byl plný výčitek, ale zároveň v něm bylo něco zlomeného, co mě bodalo u srdce. Marie se na mě podívala s očima plnýma slz, ale neřekla ani slovo. Věděla jsem, že tohle není poprvé a určitě ani naposledy.

Vyrůstala jsem v téhle vesnici na Vysočině, kde každý zná každého a kde se drby šíří rychleji než jarní povodeň. Táta pracoval na stavbě v Jihlavě a domů jezdil jen na víkendy. Máma učila na místní škole, byla přísná, ale spravedlivá. Když mi bylo deset, narodila se Marie a všechno se změnilo. Najednou jsem nebyla jen dítě, ale i malá hospodyně. Máma mě učila vařit, prát, starat se o zahradu i o Marii. „Musíš být silná, Janičko,“ říkala mi často. „Život není pohádka.“

Když mi bylo patnáct, táta měl úraz na stavbě. Spadl z lešení a už se nikdy neprobral. Máma se od té doby změnila. Byla tichá, uzavřená, často seděla u okna a dívala se ven na pole. Já jsem převzala většinu domácích povinností a starala se o Marii. Ve škole jsem byla premiantka, ale doma jsem byla ta, která drží rodinu pohromadě.

Roky plynuly a já jsem si zvykla na to, že nemám čas na sebe. Marie vyrostla v krásnou dívku, byla veselá a plná života – pravý opak mě. Když jsem odmaturovala, chtěla jsem jít studovat do Brna, ale máma trvala na tom, že musím zůstat doma. „Kdo by se o nás postaral?“ ptala se mě s očima plnýma strachu. A tak jsem zůstala.

Pracovala jsem v místní knihovně a večery trávila vařením a péčí o mámu. Marie odešla studovat do Prahy a domů jezdila jen občas. Když přijela, máma byla chvíli šťastná, ale pak ji zase přepadly stavy úzkosti a výčitky. „Vy mě tu necháváte samotnou! Jen si přijedete pro brambory a zase zmizíte!“ opakovala pořád dokola.

Jednou večer jsem slyšela mámu mluvit sama se sebou v kuchyni. „Oni mě tu nechají… Nikdo mě nemá rád…“ šeptala si a já stála za dveřmi s hrnkem čaje v ruce a nevěděla, co dělat. Chtěla jsem ji obejmout, říct jí, že ji máme rády, ale místo toho jsem jen tiše odešla do svého pokoje.

Marie mi jednou volala z Prahy: „Jano, máma není v pořádku. Měla bys s ní zajít k doktorovi.“ Ale máma odmítala jakoukoli pomoc. „Nejsem blázen! Jenom jste mě opustily!“ křičela na mě jednou tak silně, že sousedka přišla zaklepat na dveře.

Začala jsem být unavená. Každý den stejný koloběh – práce, domácnost, máma. Neměla jsem čas na kamarády ani na lásku. Když jsem jednou potkala Petra z vedlejší vesnice a pozval mě na kávu, máma dostala hysterický záchvat. „Ty mě tu necháš samotnou! Ty jsi stejná jako tvoje sestra!“ Její slova mě bolela víc než cokoliv jiného.

Jednoho podzimního dne přijela Marie domů s kufrem a řekla: „Jano, už to takhle dál nejde. Musíme něco udělat.“ Seděly jsme spolu v kuchyni a poprvé jsme si otevřeně povídaly o tom, jak nás mámin stav ničí. „Já už nemůžu,“ přiznala jsem se jí se slzami v očích. „Celý život žiju pro druhé…“

Marie navrhla, že najdeme mámě pomoc – psychologa nebo pečovatelskou službu. Máma samozřejmě zuřila: „Vy mě chcete zavřít do blázince! Už vás nikdy nechci vidět!“ Ale tentokrát jsme vydržely. S pomocí paní Novotné ze sociálky jsme zařídily pravidelné návštěvy pečovatelky.

Začalo to být trochu lepší. Máma sice pořád remcala a občas měla své dny, ale už jsme nebyly samy na všechno. Já si konečně dovolila myslet i na sebe – začala jsem chodit na keramiku do kulturního domu a občas si vyrazila s Petrem do kina.

Ale stejně mě pořád pronásleduje pocit viny. Když slyším mámu šeptat: „Přijedete jen pro brambory…“ mám chuť všechno vzdát a utéct pryč. Ale pak si vzpomenu na to malé děvče, které kdysi chtělo být spisovatelkou a věřilo, že život může být i krásný.

Někdy večer sedím u okna jako kdysi máma a přemýšlím: Je možné žít svůj vlastní život bez toho, abychom zradili ty, které milujeme? Nebo jsme navždy svázaní povinnostmi a výčitkami minulosti?