Zrada pod jednou střechou: Jak jsem zjistila, že moje nejlepší kamarádka je milenkou mého muže

„Proč jsi mi to udělala, Evi?“ šeptám do ticha našeho obýváku, kde ještě před pár hodinami seděla na gauči, smála se a vyprávěla mi o svých problémech s Petrem. Vždycky to byla ona, kdo mě držel nad vodou, když jsem měla pocit, že se topím. Byla mojí sestrou, kterou jsem nikdy neměla. A teď tu sedím sama, s hlavou v dlaních a srdcem rozervaným na kusy.

Všechno začalo před deseti lety na koleji v Brně. Evička byla první člověk, kterého jsem tam potkala. Okamžitě jsme si padly do oka. Sdílely jsme všechno – od poznámek na přednášky až po tajemství o klucích. Když jsem poznala Tomáše, byla to právě ona, kdo mi ho schválil. „Je to fajn kluk, Jani,“ smála se tehdy. „Ale pozor, má v očích něco nebezpečného.“ Smály jsme se tomu a já si myslela, že mi přeje jen to nejlepší.

Roky plynuly. Vdala jsem se za Tomáše, Evička za Petra. Byly jsme nerozlučné. Když měla Evička krizi v manželství – Petr pil a byl často pryč – byla jsem to já, kdo jí utíral slzy a přesvědčoval ji, ať to ještě nevzdává. „Musíš bojovat, Evi,“ říkala jsem jí znovu a znovu. „Rodina je nejvíc.“

Nikdy mě nenapadlo, že bych měla bojovat i za tu svou.

Před dvěma měsíci se něco změnilo. Tomáš byl najednou odtažitý, často zůstával v práci déle a na mě neměl čas ani náladu. Myslela jsem si, že je jen unavený. Ale pak přišel ten večer – pamatuju si ho do detailu. Seděla jsem v kuchyni a čekala na něj s večeří. Bylo už po desáté večer, když přišel domů. „Promiň, měl jsem poradu,“ zamumlal a ani se na mě nepodíval.

Začala jsem být podezřívavá. Vždycky jsem si myslela, že nám se to stát nemůže – nevěra je přece něco, co se děje jiným lidem. Ale Tomáš byl čím dál víc mimo a já začala hledat odpovědi tam, kde bych je nikdy nehledala.

Jednoho dne jsem našla v jeho kapse lístek z kavárny na druhém konci města. Bylo na něm napsáno: „Děkuju za krásné odpoledne. E.“ Srdce mi bušilo až v krku. Evička? Ne, to není možné…

Začala jsem pátrat. Prohlížela jsem mu telefon, hledala stopy v jeho diáři. A pak jsem to našla – zprávy od Evičky. Nevinné smajlíky se střídaly s větami jako „Dneska jsi byl úžasný“ nebo „Chybíš mi“. Cítila jsem, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Několik dní jsem chodila jako tělo bez duše. Nemohla jsem spát ani jíst. Když přišla Evička na kafe jako obvykle, dívala se na mě těma svýma velkýma očima a ptala se: „Jani, jsi v pořádku?“ Měla jsem chuť na ni křičet, rozbít všechno kolem sebe. Ale místo toho jsem jen přikývla a snažila se nebrečet.

Nakonec jsem to nevydržela. Jednoho večera jsem Tomáše konfrontovala. „Spíš s ní?“ zeptala jsem se přímo. Zbledl a chvíli mlčel. Pak jen tiše přikývl.

„Jak dlouho?“

„Rok… možná dva,“ zamumlal a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce.

Druhý den jsem zavolala Evičce. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem jí do telefonu hlasem, který nebyl můj.

Sešly jsme se v parku pod kaštany, kde jsme kdysi plánovaly společné dovolené a smály se klukům. Teď tam stála přede mnou žena, kterou jsem nepoznávala.

„Proč?“ zeptala jsem se jí tiše.

Evička sklopila oči. „Nevím… Byla jsem sama… Petr mě už dlouho nemiluje… Tomáš byl… byl laskavý…“

„A co já? Co naše přátelství?“

Rozplakala se. „Nechtěla jsem ti ublížit…“

Ale ublížila mi víc než kdokoli jiný.

Doma mě čekaly děti a ticho, které řvalo do všech koutů bytu. Tomáš se odstěhoval k rodičům a já zůstala sama s otázkami bez odpovědí.

Začala jsem chodit k psycholožce. Každý týden tam sedím a snažím se pochopit, kde se stala chyba. Byla jsem špatná manželka? Špatná kamarádka? Nebo je prostě život někdy krutý a nespravedlivý?

Lidé kolem mě šeptají: „Chudák Jana…“ Ale nikdo neví, jak moc to bolí.

Dnes už vím jedno – nikdy nemůžeme vědět, co se děje za zavřenými dveřmi těch nejbližších lidí. A někdy je zrada nejhorší právě od těch, kterým jsme věřili nejvíc.

Možná jednou odpustím jim i sobě. Ale dnes večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Dá se vůbec ještě někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?