Ztracená důvěra: Přiznání muže, který opustil svou ženu kvůli milence

„Jitko, prosím tě, aspoň mě vyslechni!“ volal jsem zoufale za zavírajícími se dveřmi našeho bytu v paneláku na Proseku. Její kroky se rozléhaly chodbou a já věděl, že tentokrát už se nevrátí. V ruce jsem svíral klíče, které mi před chvílí hodila na stůl, a v hlavě mi duněla jediná otázka: Jak jsem tohle mohl dopustit?

Všechno začalo tak nevinně. Pracoval jsem jako projektant v jedné menší pražské firmě a život plynul v zaběhnutých kolejích. S Jitkou jsme byli spolu od vysoké školy, vychovávali jsme dvě děti – Tomáše a Aničku – a měli jsme svůj malý svět. Jenže pak přišla Lucie. Nová kolegyně, která se smála mým vtipům, obdivovala mé nápady a dívala se na mě očima, jakými se na mě Jitka už dlouho nedívala.

Nechci se vymlouvat. Vím, že jsem byl slabý. Lucie byla jiná – spontánní, vášnivá, plná života. Najednou jsem měl pocit, že mi něco uniká, že jsem promarnil roky v nudné rutině. Začali jsme spolu trávit víc času – nejdřív pracovní obědy, pak večery v kavárně na Vinohradech. Když jsem poprvé lhal Jitce, že mám přesčas, cítil jsem se provinile. Ale s každou další lží to bylo snazší.

Jednoho večera jsem přišel domů později než obvykle. Jitka seděla v kuchyni, oči červené od pláče. „Myslíš si, že jsem hloupá?“ zeptala se tiše. „Vím o Lucii.“

Zamrzl jsem. Nevěděl jsem, co říct. Místo omluvy jsem začal házet vinu na ni – že už mezi námi není vášeň, že mě přehlíží. Dnes bych si za to nafackoval.

Následující týdny byly peklo. Doma dusno, děti cítily napětí a já utíkal za Lucií čím dál častěji. Nakonec jsem sbalil pár věcí a odešel. Jitka neplakala. Jen se na mě podívala tím pohledem, který mě bude pronásledovat do konce života – pohledem zklamané ženy, která přišla o všechno.

S Lucií to zpočátku bylo jako z románu. Společné víkendy na chatě u Sázavy, noční procházky po Praze, smích a vášeň. Ale časem se začaly objevovat trhliny. Lucie chtěla víc – svatbu, děti, nový byt. Já ale zjistil, že mi chybí Tomášovy fotbalové zápasy a Aniččiny pohádky před spaním. Chyběla mi i Jitka – její klid, její humor, její schopnost odpustit mi i ty největší hlouposti.

Jednou večer jsem seděl v prázdném bytě a díval se na fotku své rodiny z dovolené v Krkonoších. Najednou mi došlo, co jsem ztratil. Pokusil jsem se kontaktovat Jitku – volal jsem jí, psal dopisy, dokonce jsem jí nechal růže za dveřmi. Odpověď nepřišla.

Po dvou letech jsem ji náhodou potkal v supermarketu na Letné. Byla tam s dětmi a nějakým mužem – později jsem zjistil, že je to Petr, její nový přítel. Tomáš mě sotva pozdravil a Anička se schovala za máminu sukni.

„Jitko… mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal jsem se tiše.

Podívala se na mě bez hněvu, ale i bez lásky. „Už není o čem,“ řekla klidně. „Měl jsi šanci.“

Ten večer jsem poprvé v životě plakal jako malé dítě. Uvědomil jsem si, že některé chyby nejdou vzít zpět.

Lucie mě nakonec také opustila – prý nejsem schopen začít nový život a pořád žiju minulostí. Zůstal jsem sám v malém bytě na okraji Prahy, s fotkami dětí na lednici a prázdnotou v srdci.

Každý den si přehrávám ten okamžik, kdy jsem poprvé lhal Jitce. Kdybych tehdy řekl pravdu nebo aspoň bojoval za naši rodinu… Možná bych dnes nebyl sám.

„Myslíte si, že existuje něco jako druhá šance? Nebo jsou některé chyby prostě neodpustitelné?“