Ztracená láska v ulicích Žižkova: Hledání Katky po letech

„Katko! Počkej!“ křičel jsem za ní, když utíkala mezi paneláky na Žižkově. Bylo mi patnáct a ona byla všechno, co jsem znal – smích v dešti, tajné schůzky na střeše, slzy v očích, když se vracela domů. Ten den jsem ji viděl naposledy. Její máma byla opilá, řvala na ni z okna a pak přijelo auto z úřadu. Katka zmizela v dětském domově a já zůstal sám s prázdnotou.

Roky plynuly. Máma mi říkala, ať na ni zapomenu. Táta jen mlčky přikyvoval, jako by věděl, že některé věci se prostě nedají změnit. Ale já nemohl. Každý večer jsem si představoval, kde asi je. Jestli má někoho, kdo ji obejme, když se bojí. Jestli si vůbec pamatuje na kluka z vedlejšího vchodu, který jí nosil lentilky a slíbil, že ji nikdy neopustí.

Po maturitě jsem se snažil žít normálně. Práce ve skladu, pár kamarádů z hospody U Vopičky, občas nějaká holka – ale žádná nebyla Katka. Všechno bylo šedé. Jednou jsem potkal její mámu na ulici. Byla opilá, špinavá, oči zarudlé. „Katka? Ta už dávno není moje,“ zasyčela a odvrátila se.

Začal jsem pátrat. Volal jsem na úřady, psal dopisy do dětských domovů po celé Praze. Nikdo mi nechtěl nic říct – prý ochrana osobních údajů. Ale já se nevzdal. Jednou mi přišel anonymní e-mail: „Katka pracuje v kavárně na Letné.“ Srdce mi bušilo jako splašené.

Stál jsem před tou kavárnou a díval se dovnitř. Byla tam – starší, unavenější, ale pořád to byla ona. Vlasy měla kratší, oči smutnější. Když mě spatřila, ztuhla. „Jakube?“ zašeptala.

Seděli jsme naproti sobě a mlčeli. „Proč jsi mě hledal?“ zeptala se nakonec.

„Protože jsi mi chyběla. Protože jsem ti slíbil, že tě nikdy neopustím.“

Zasmála se – hořce. „Všichni mě opustili. Ty taky.“

„Nechtěl jsem! Nemohl jsem nic dělat…“

„Nikdo nemůže nic dělat,“ přerušila mě. „V děcáku tě naučí jen jedno – že jsi sám.“

Chtěl jsem ji obejmout, ale ucukla. „Nechci lítost,“ řekla tiše.

Začali jsme se vídat častěji. Chodil jsem za ní do kavárny, občas jsme šli na pivo do Lokálu nebo na procházku na Vítkov. Povídali jsme si o všem možném – o práci, o snech, o tom, jaké to bylo v dětském domově. Katka byla tvrdá, uzavřená, ale občas se smála tak jako dřív.

Jednou večer u mě doma seděla na gauči a dívala se do stropu. „Víš, co je nejhorší?“ začala tiše. „Že už nevěřím nikomu. Ani sobě.“

„Můžeš věřit mně,“ řekl jsem.

„To už jsem jednou udělala,“ odpověděla.

Moje máma nebyla nadšená, když zjistila, že se s Katkou vídám. „Ta holka ti přinese jen problémy,“ varovala mě. „Její rodina…“

„Já nejsem její rodina,“ skočil jsem jí do řeči.

Ale pravda byla složitější. Katka měla v sobě tolik bolesti, že ji nedokázala pustit ven. Někdy zmizela na několik dní a pak se vrátila s kruhy pod očima a cigaretovým kouřem ve vlasech.

Jednou jsem ji našel sedět sama v parku u Olšanských hřbitovů. Plakala.

„Co se stalo?“

„Dostala jsem výpověď,“ vzlykla. „Prý nejsem dost milá na zákazníky.“

Objal jsem ji a ona mě konečně nechala.

Začali jsme spolu bydlet v malém bytě na Jarově. Bylo to krásné i těžké zároveň. Katka měla noční můry, někdy křičela ze spaní jména lidí z děcáku. Já chodil do práce a snažil se vydělat na nájem i jídlo pro nás oba.

Jednoho dne přišla domů s lahví vodky v ruce.

„Co to děláš?“ ptal jsem se zoufale.

„Chci zapomenout,“ odpověděla.

„Na co?“

„Na všechno.“

Byl to začátek konce. Katka začala pít víc a víc. Snažil jsem se jí pomoct – volal jsem na linku důvěry, hledal terapeuty, prosil ji, ať jde na léčení.

Jednou v noci odešla a už se nevrátila.

Hledal jsem ji po nemocnicích i azylových domech. Nakonec mi zavolali z psychiatrie v Bohnicích – prý tam leží mladá žena s těžkou depresí a závislostí.

Šel jsem za ní. Seděla na posteli a dívala se skrz mě.

„Promiň,“ zašeptala.

„Za co?“

„Že tě stahuju ke dnu.“

„Já tě miluju,“ řekl jsem naposledy.

Odešel jsem domů sám a poprvé za dlouhou dobu jsem brečel jako malý kluk.

Dnes je to už rok od té doby, co jsme se viděli naposledy. Občas mi přijde pohlednice bez podpisu – jen obrázek místa, kde jsme spolu byli šťastní.

Stojím u okna svého bytu a přemýšlím: Může člověk opravdu zachránit někoho jiného? Nebo je někdy lepší pustit toho druhého dál? Co byste udělali vy?