Ztracené dětství: Láska babičky a matčiny skryté úmysly
«Proč jsi mě opustila?» křičela jsem na matku, když stála přede mnou po tolika letech. Její oči se střetly s mými, ale v jejím pohledu nebyla žádná lítost. Jen chladný kalkul, který mě mrazil až do morku kostí. Bylo to jako dívat se do očí cizince, a přesto jsem věděla, že je to ona — žena, která mě přivedla na svět a pak mě bez váhání opustila.
Bylo mi tehdy osm let, když se rozhodla odejít. Pamatuji si ten den jasně. Seděla jsem na schodech našeho malého domku v Plzni a sledovala, jak si balí kufry. «Je to pro tvoje dobro,» řekla mi tehdy, ale já věděla, že to byla lež. Byla jsem překážkou v jejím novém životě s mužem, kterého potkala na firemním večírku. Ten muž neměl rád děti a ona se rozhodla, že jeho láska je důležitější než já.
Moje babička Marie mě vzala k sobě do svého domku na venkově. Byla to žena s velkým srdcem a nekonečnou trpělivostí. Naučila mě péct koláče a starat se o zahradu. Každý večer mi četla pohádky a hladila mě po vlasech, dokud jsem neusnula. Byla mým světem, mým bezpečným přístavem.
Roky plynuly a já jsem se naučila žít bez matky. Babička mi dala všechnu lásku, kterou jsem potřebovala. Ale jednoho dne, když mi bylo osmnáct, se matka objevila znovu. Stála ve dveřích našeho domku s úsměvem na tváři, jako by se nic nestalo.
«Ahoj, Veroniko,» řekla sladce. «Přišla jsem tě navštívit.»
«Proč teď?» zeptala jsem se jí s nedůvěrou.
«Chci napravit chyby minulosti,» odpověděla a já cítila, jak ve mně roste hněv.
Babička stála vedle mě a její tvář byla plná obav. Věděla, že matka nepřišla jen tak. A měla pravdu.
Matka se usadila v našem domě a začala mi vyprávět o svém životě ve městě. O tom, jak se jí daří v práci a jak je šťastná s novým partnerem. Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku.
Jednoho večera jsem zaslechla její rozhovor po telefonu. «Ano, mám ji pod kontrolou,» říkala někomu na druhém konci linky. «Bude to snadné.» Moje srdce se sevřelo strachem.
Když jsem se jí zeptala na ten telefonát, snažila se to zamluvit. «To nic nebylo,» řekla s úsměvem, ale já věděla, že lže.
Začala jsem pátrat po tom, co ji sem skutečně přivedlo. A pak jsem to zjistila — potřebovala peníze. Její nový partner měl dluhy a ona doufala, že babička jí pomůže.
Když jsem to řekla babičce, její oči se zalily slzami. «Vždycky jsem věděla, že je sobecká,» řekla tiše. «Ale nikdy bych si nemyslela, že by zašla tak daleko.»
Rozhodly jsme se postavit matce čelem. «Nejsme tvoje bankomat,» řekla babička pevně. «Veronika není tvůj majetek.»
Matka se rozzuřila a začala křičet o tom, jak jsme nevděčné a jak ji zrazujeme. Ale já věděla, že to není pravda. Byla to ona, kdo nás zradil.
Nakonec odešla stejně rychle, jako přišla. A já zůstala s pocitem prázdnoty a zklamání.
Babička mě objala a řekla: «Jsi silná dívka, Veroniko. Máš v sobě víc lásky než ona kdy bude mít.» A já věděla, že má pravdu.
Ale i tak mi zůstala otázka: Jak může někdo opustit své dítě pro vlastní sobecké cíle? A jak bych mohla někdy odpustit ženě, která mi vzala dětství? Možná nikdy nenajdu odpovědi na tyto otázky, ale jedno vím jistě — mám babičku a její lásku a to je víc než dost.