Zvedla jsem telefon své kamarádky a uslyšela hlas svého muže

„Lenko, kde máš ten čaj? Už tu stojím jak trubka!“ volám do kuchyně a snažím se rozptýlit nervozitu, která mě poslední týdny neopouští. Lenka, moje nejlepší kamarádka už od vysoké, se vynoří mezi dveřmi s hrnkem v ruce. „Promiň, Jano, musela jsem ještě odpovědět na zprávu. Dneska je to v práci fakt masakr.“ Usměje se unaveně a já jí věřím – rozvod ji poznamenal víc, než by si kdy přiznala.

Sedíme spolu v jejím malém bytě na Žižkově, kde je vždycky trochu chladno a voní to po levanduli. Povídáme si o všem možném, ale já cítím, že dnes je něco jinak. Lenka je roztěkaná, pořád kontroluje telefon. Najednou jí začne zvonit mobil a ona odběhne do koupelny. Telefon nechá ležet na stole. Zazní další zvonění – tentokrát je to hlasová zpráva.

Nevím proč, ale něco mě nutí vzít ten telefon do ruky. Možná zvědavost, možná podvědomý strach. Stisknu přehrát. „Ahoj Leni, dneska to bylo krásný… Už se těším na příště. Dej mi vědět, až budeš moct. M.“

Ztuhnu. Ten hlas znám až příliš dobře. Je to Marek – můj manžel. V hlavě mi začne hučet a svět se na chvíli zastaví. Nechci tomu věřit. Možná se mi to jen zdálo? Ale ne, slyšela jsem ho jasně. Marek a Lenka? To nemůže být pravda.

Lenka se vrací z koupelny a vidí můj výraz. „Co se děje?“ ptá se opatrně. V ruce pořád držím její telefon.

„Proč mi Marek volá na tvůj mobil?“ vyhrknu dřív, než si to stačím rozmyslet.

Lenka zbledne a na chvíli zavládne ticho, které by se dalo krájet. „Jano… já…“ začne koktat.

„Jak dlouho?“ zeptám se tiše, skoro šeptem.

„Pár měsíců,“ přizná se Lenka a slzy jí stékají po tváři. „Nechtěla jsem ti ublížit… Byla jsem sama… On byl taky nešťastný…“

V tu chvíli mám pocit, že se dusím. Všechno ve mně křičí – vztek, bolest, zklamání. „A co já? Na mě jste nemysleli?“ vykřiknu a cítím, jak se mi třesou ruce.

Lenka brečí a snaží se mě chytit za ruku, ale já ucuknu. „Jdi pryč,“ zašeptám zlomeně.

Obouvám si boty a vybíhám ven do studené noci. Ulice jsou prázdné, jen sem tam projede tramvaj. Jdu bez cíle, hlavou mi běží vzpomínky – na společné dovolené, na smích u vína, na všechny ty večery, kdy jsme si s Lenkou slibovaly, že si nikdy neublížíme.

Doma je ticho. Marek sedí u stolu a čte noviny. Když mě vidí, zvedne hlavu. „Jano? Co se děje?“ ptá se klidně.

„Všechno vím,“ řeknu tiše.

Marek zbledne a odloží noviny. „To není tak, jak si myslíš…“ začne.

„Tak jak to je?“ skočím mu do řeči. „Spal jsi s mojí nejlepší kamarádkou! Jak dlouho? Proč?“

Marek mlčí a pak jen šeptne: „Byl jsem nešťastný… Ty jsi byla pořád v práci… S Lenkou jsme si rozuměli…“

„A co já? Já jsem nebyla nešťastná? Myslela jsem si, že jsme rodina!“ křičím a slzy mi tečou po tváři.

Marek vstane a snaží se mě obejmout, ale odstrčím ho. „Nechci tě vidět,“ řeknu zlomeně a zavřu se v ložnici.

Celou noc nespím. Přemýšlím o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc zaměstnaná? Zapomněla jsem na Marka? Nebo je chyba v něm? V nás?

Ráno odcházím z bytu dřív než Marek vstane. Potřebuju být sama. Procházím se po nábřeží Vltavy a sleduju racky nad hladinou. Přemýšlím o tom, co bude dál. Mám odpustit? Mám odejít? Co když už nikdy nebudu nikomu věřit?

Za pár dní mi přijde zpráva od Lenky: „Promiň mi to všechno. Vím, že jsem ti ublížila víc než kdokoliv jiný.“

Neodpovídám jí. Ještě ne.

Marek se snaží omlouvat, slibuje změnu, prosí mě o druhou šanci. Ale já už nevím, jestli to dokážu.

Moje máma mi říká: „Janičko, život není černobílý. Každý děláme chyby.“ Ale já mám pocit, že tahle chyba je příliš velká.

Začínám chodit k psycholožce. Poprvé v životě mluvím nahlas o svých pocitech – o bolesti ze zrady, o strachu z budoucnosti i o tom, jak moc mi chybí důvěra.

Jednoho dne sedím v kavárně na Letné a pozoruju lidi kolem sebe. Přemýšlím: Co když je tahle bolest začátkem něčeho nového? Co když teprve teď najdu samu sebe?

Možná jednou odpustím Lence i Markovi. Možná ne. Ale vím jedno – už nikdy nezapomenu na to, jak důležité je vážit si sama sebe.

Říkám si: «Je možné znovu věřit lidem po takové zradě? Nebo už navždy zůstane v mém srdci jizva?»