«Můj táta mi nedovolí nic vyhodit: Náš domov je přeplněný nepořádkem»

Po rozvodu jsem se ocitla v situaci, kterou jsem si nikdy nepředstavovala. Můj sedmiletý syn, Jakub, a já jsme museli opustit malý byt, který jsme sdíleli s mým bývalým manželem. Bez úspor a bez jiného místa jsme se přestěhovali zpět do mého dětského domova v klidném předměstí Prahy. Můj otec, který žije sám od doby, kdy před pěti lety zemřela má matka, nás přivítal zpět. Ale jeho dům nebyl tím domovem, který jsem si pamatovala.

Tátův třípokojový dům byl naplněn až po okraj věcmi, které za ta léta nashromáždil. Každý pokoj byl přeplněný starým nábytkem, hromadami novin a krabicemi věcí, které tvrdil, že by se mu jednou mohly hodit. Obývací pokoj ovládalo staré křeslo a televizor, který sotva fungoval. Jídelní stůl byl pohřben pod hromadami neotevřené pošty a časopisů z posledního desetiletí.

Jakub a já jsme dostali můj starý pokoj, který nyní sloužil jako sklad pro tátovy různé sbírky. Byly tam krabice starých vinylových desek, zaprášené fotoalba a dokonce i rozbitý rotoped. Museli jsme uvolnit malý koutek jen proto, abychom tam umístili Jakubovu postel. Každou noc, když jsem ho ukládala ke spánku, viděla jsem v jeho očích zmatek. Nechápal, proč musíme žít takhle.

Snažila jsem se s tátou mluvit o úklidu. «Potřebujeme více prostoru,» prosila jsem. «Jakub potřebuje místo na hraní a na úkoly.» Ale táta byl neoblomný. «Všechno tady má svou vzpomínku,» řekl. «Nemůžu to prostě všechno vyhodit.»

Chápala jsem jeho vazbu k těmto věcem; byly to pozůstatky života, který kdysi sdílel s mou matkou. Ale stávalo se to nesnesitelným. Nepořádek nebyl jen fyzický; byl emocionální. Každý den na mě doléhal, připomínal mi život, který jsem ztratila, a nejistou budoucnost před námi.

Jakub začal mít problémy ve škole. Jeho učitelka zmínila, že vypadá roztržitě a uzavřeně. Doma byl neklidný, neschopný najít místo na hraní nebo odpočinek. Cítila jsem se provinile za to, že jsem ho vytrhla z života, který znal, a přivedla ho do tohoto chaosu.

Jednoho večera, poté co Jakub usnul, jsem si znovu sedla s tátou. «Prosím,» žadonila jsem, «kvůli Jakubovi, můžeme alespoň vyklidit jeden pokoj?» Ale táta zavrtěl hlavou. «Tohle je můj domov,» řekl pevně. «Nemůžu to změnit.»

Uvědomila jsem si tehdy, že tátovo odmítání nebylo jen o věcech; bylo to o držení se minulosti. Nemohl se vzdát mámy ani života, který spolu vybudovali. A v jeho mysli znamenalo vyklizení nepořádku vymazání těchto vzpomínek.

Bez jiných možností jsem začala hledat druhou práci. Možná kdybych pracovala dostatečně tvrdě, mohla bych našetřit na malý byt pro mě a Jakuba. Nebylo by to snadné, ale musela jsem to zkusit.

Mezitím jsme se snažili využít ten malý prostor, který jsme měli. Vytvořila jsem provizorní studijní koutek pro Jakuba v rohu našeho stísněného pokoje a snažila se ho udělat co nejútulnější. Trávili jsme víkendy v parku nebo knihovně, kde bylo otevřeno a volno.

Ačkoliv jsem si přála jiný výsledek, věděla jsem, že některé věci jsou mimo mou kontrolu. Tátův dům zůstane takový, jaký je—památka na jeho vzpomínky a neustálá připomínka naší současné reality.