Když jsem zjistil, že můj syn nechodí do školy: Příběh otce, který hledal správnou cestu

„Kde jsi byl včera odpoledne?“ zeptal jsem se ostře, sotva za sebou Matěj zavřel dveře. Jeho pohled sklouzl ke špičkám bot a já už tušil odpověď. Bylo to v jeho očích – strach, stud a vzdor zároveň. „Byl jsem venku s klukama,“ zamumlal.

„A proč mi volala třídní učitelka, že jsi nebyl ve škole?“ zvýšil jsem hlas. Manželka Jana stála v kuchyni a napjatě nás sledovala. Věděl jsem, že tohle bude těžké. Matěj byl vždycky chytrý kluk, ale poslední měsíce se měnil. Uzavíral se do sebe, známky šly dolů a teď tohle.

„Já… prostě jsem tam nechtěl být,“ vyhrkl nakonec a v očích se mu zaleskly slzy. „Je to tam na nic. Nikdo mě tam nemá rád.“

V tu chvíli jsem měl chuť ho obejmout a říct mu, že všechno bude dobré. Ale zároveň jsem cítil vztek – na něj, na sebe, na celý svět. Vzpomněl jsem si na svého otce, jak mě kdysi nutil chodit na brigády do místního řeznictví, když jsem zlobil. Tehdy jsem ho nenáviděl, ale dnes mu za to děkuji.

„Dobře,“ řekl jsem nakonec tvrději, než jsem chtěl. „Jestli nechceš do školy, budeš chodit do práce. Zítra ráno půjdeš se mnou do jídelny u nádraží. Uvidíš, jaké to je makat od rána do večera.“

Jana zalapala po dechu. „Péťo, to snad nemyslíš vážně! Je mu teprve čtrnáct!“

„A co mám dělat? Nechat ho válet se doma? Takhle se nic nenaučí!“ odsekl jsem a cítil, jak mi buší srdce.

Matěj se rozplakal a utekl do pokoje. Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem, jestli dělám správnou věc. Ale ráno jsem ho vzbudil v šest a šli jsme spolu do jídelny.

Paní Věra za pultem se na nás podívala překvapeně. „Péťo, co tu děláš tak brzy? A s klukem?“

„Potřebuje trochu poznat život,“ řekl jsem tiše.

Dali jsme mu zástěru a začal umývat nádobí. První hodinu mlčel a tvářil se uraženě. Pak přišla parta dělníků na snídani a nechali po sobě spoušť. Matěj drhnul talíře, až měl ruce rozmočené a červené.

Po obědě si sedl na bednu od brambor a tiše brečel. Sedl jsem si vedle něj.

„Víš, proč to dělám?“ zeptal jsem se.

Mlčel.

„Protože chci, abys pochopil, že život není jen o tom utíkat před problémy. Každý máme někdy pocit, že nás nikdo nemá rád. Ale utíkat není řešení.“

Zvedl ke mně oči plné slz. „Ty jsi taky někdy utíkal?“

Zamrazilo mě. Vzpomněl jsem si na svoje dětství v paneláku na Jižním Městě, na hádky rodičů a útěky do sklepa s partou kluků.

„Jo,“ přiznal jsem tiše. „Ale vždycky mě to nakonec doběhlo.“

Další dny byly těžké. Matěj chodil do jídelny každý den po škole i o víkendu. Lidi si začali šeptat – prý co je to za otce, který nutí dítě makat jako dospělého. Jana mi doma vyčítala, že ho zničím.

Jednou večer přišla tchyně a pustila se do mě: „Péťo, ty jsi se zbláznil? Takhle ho akorát zlomíš! Máš ho radši obejmout než trestat!“

Cítil jsem se sám proti všem. Ale když jsem viděl Matěje, jak po týdnu poprvé sám od sebe uklidil stůl nebo pomohl staré paní s taškou, věděl jsem, že něco se mění.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Matěj najednou řekl: „Tati… já už do té školy půjdu. Je to tam blbý, ale aspoň nemusím mejt nádobí.“

Zasmáli jsme se oba – poprvé po dlouhé době.

Ale ne všechno bylo růžové. Ve škole si ho začali dobírat spolužáci – prý je „myčka“ a „poskok“. Učitelka mi volala, že Matěj je ještě uzavřenější než dřív.

Jednou večer přišel domů s monoklem pod okem. „Poprali jsme se,“ řekl jen suše.

Jana mě obvinila: „Tohle je tvoje vina! Kdybys ho nenechal makat jako dospělého…“

Cítil jsem bezmoc jako nikdy předtím. Seděl jsem v kuchyni a přemýšlel: Kde je ta hranice mezi výchovou a krutostí? Dělám to pro něj – nebo pro sebe?

Nakonec jsme šli spolu k psycholožce. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem přiznal, že si nevím rady.

Dnes je Matěj v devítce a pomalu se z toho dostáváme. Už nechodí do jídelny – místo toho hraje fotbal a má pár nových kamarádů. Náš vztah je jiný – možná hlubší, možná poznamenaný tím vším.

Někdy si říkám: Udělal bych to znovu? Nebo bych měl víc naslouchat místo trestat? Co byste udělali vy na mém místě?