Bez postýlky, bez přebalovacího pultu, bez naděje: Návrat domů, který mi změnil život

„To si děláš srandu, Petře?!“ vyhrkla jsem, sotva jsem překročila práh našeho bytu. V náručí jsem držela malého Matěje, zabaleného v nemocniční dece, a v očích mě pálily slzy. Byt byl přesně takový, jaký jsem ho opustila před týdnem – neuklizený, s hromadou špinavého prádla v koupelně a bez jediné známky toho, že by tu měl žít novorozenec.

Petr za mnou zavřel dveře a provinile se rozhlédl. „Promiň, lásko. Šéf mě fakt nepustil ani na den volna. Slibuju, že to dneska všechno doženu.“

„A kde je postýlka? Přebalovací pult? Pleny? Vždyť nemáme ani jediné bodyčko navíc!“ hlas mi přeskočil a Matěj se začal neklidně vrtět. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet nahlas.

Petr si zoufale promnul oči. „Chtěl jsem to všechno zařídit, fakt. Ale v práci byl blázinec, šéf mi vyhrožoval výpovědí…“

„A co já? Co náš syn?“ vyjela jsem na něj. „Myslíš, že mě v porodnici někdo šetřil? Myslíš, že jsem tam měla čas odpočívat? Každou noc jsem nespala, bála jsem se o Matěje… A teď přijdu domů a tady není vůbec nic!“

Petr mlčel. V jeho očích jsem viděla únavu i stud. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila vztek – na něj, na jeho šéfa, na celý tenhle systém, kde matka s dítětem nikoho nezajímá.

Posadila jsem se na pohovku a Matěje položila vedle sebe. Rozhlédla jsem se po bytě: v kuchyni zbytky od večeře, v obýváku rozházené ponožky a na stole složenka za elektřinu. Všude chaos. V hlavě mi hučelo.

„Musíme něco udělat,“ řekla jsem tišeji. „Nemůžeme takhle začít.“

Petr si sedl naproti mně a vzal mě za ruku. „Já vím. Zítra vezmu volno, i kdyby mě měli vyhodit. Dneska večer zajedeme do Tesca a koupíme aspoň základní věci.“

„A kde bude Matěj spát dneska?“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr navrhl: „Můžeme mu udělat provizorní pelíšek z košíku na prádlo…“

V tu chvíli jsem se rozplakala naplno. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Všichni kolem mě – kamarádky z porodnice, sousedky z domu – měli všechno připravené do posledního detailu. Jen já jsem přivezla dítě do bytu, kde nebylo ani čisté prostěradlo.

Večer jsme opravdu vyrazili do Tesca. Petr tlačil vozík a já s Matějem v náručí vybírala plenky, vlhčené ubrousky, pár bodyček a malou deku. U pokladny jsme potkali sousedku paní Novotnou.

„Jé, vy už jste doma! A jak to zvládáte?“ usmála se.

Chtěla jsem říct pravdu – že nezvládáme vůbec nic – ale místo toho jsem jen kývla a usmála se zpátky.

Doma jsme Matěje opravdu uložili do košíku na prádlo vystlaného dekou. Seděla jsem vedle něj a hladila ho po tvářičce. Petr mezitím pobíhal po bytě a snažil se uklidit alespoň to nejhorší.

V noci jsem nemohla spát. Každé Matějovo zamručení mě probudilo. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se sem dostali – jak jsme mohli být tak nepřipravení? Proč musím všechno zvládat sama? Proč je v téhle zemi normální, že otec nemůže být s rodinou v nejdůležitějších chvílích?

Dny plynuly a situace se pomalu zlepšovala. Petr si nakonec opravdu vzal volno – i když mu šéf pohrozil snížením platu. Společně jsme koupili postýlku z bazaru přes Bazoš, přebalovací pult nám půjčila kamarádka Jana. Ale pocit selhání ve mně zůstal.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u stolu a já se ho zeptala: „Myslíš, že to někdy bude lepší? Že budeme mít čas být opravdu rodina?“

Petr mě objal a řekl: „Musíme si ten čas prostě vzít. Nikdo nám ho nedá.“

Od té doby bojujeme každý den – s únavou, s penězi, s očekáváním okolí i sami se sebou. Ale už vím, že nejsem sama.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro českou společnost normální, že matka musí všechno zvládnout sama? Kde je ta hranice mezi obětí pro rodinu a vlastním štěstím? Co myslíte vy?