„Celý den nic neděláš, miminko jen spí a jí.“ – Příběh jedné české mámy, která bojuje za pochopení

„Celý den nic neděláš, miminko jen spí a jí.“

Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála v kuchyni a zírala na špinavý dřez. Bylo už po osmé večer, malý Honzík konečně usnul po dvou hodinách pláče a já se snažila najít sílu alespoň na to, abych si uvařila čaj. Petr, můj manžel, právě přišel z práce a ani se nerozhlédl kolem sebe. „To jsi celý den doma a stejně je tu nepořádek?“ řekl bez špetky zloby v hlase, spíš jako by konstatoval fakt. Ale mě to zasáhlo jako facka.

„Víš vůbec, co to znamená být celý den s miminkem?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Hlas se mi třásl a slzy se mi draly do očí. Petr se zarazil a chvíli na mě jen nechápavě koukal. „Vždyť Honzík skoro pořád spí. Co vlastně celý den děláš?“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen tiše odešla do ložnice. Sedla jsem si na postel vedle spícího syna a rozplakala se. Všechno to napětí, únava a pocit naprosté samoty mě přemohly. V hlavě mi běžely všechny ty drobné okamžiky posledních měsíců – nekonečné noční kojení, přebalování, uspávání, strach z každého zakašlání, zoufalství z toho, že už ani nevím, kdo vlastně jsem.

Když jsem byla těhotná, všichni mi říkali, jak je mateřství krásné. Nikdo mi ale neřekl, jak moc je osamělé. Moje kamarádky pracují nebo studují, mamka bydlí daleko a Petr je pořád v práci. Zůstala jsem sama v malém bytě na sídlišti v Praze-Černém Mostě s dítětem, které sice „jen spí a jí“, ale já mám pocit, že se každou chvíli zhroutím.

Další den ráno jsem se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Petr odešel do práce bez rozloučení. Honzík měl špatnou noc a já byla nevyspalá. Když konečně usnul dopoledne v kočárku, sedla jsem si na lavičku před panelákem a rozhlížela se kolem. Ostatní maminky si povídaly ve skupinkách, smály se a vypadaly šťastně. Já jsem se bála k nim přidat. Co když zjistí, že to nezvládám? Že nejsem ta dokonalá máma z Instagramu?

Odpoledne přišla na návštěvu moje tchyně Jana. „Tak co, jak vám to jde?“ zeptala se hned ve dveřích a ani nečekala na odpověď. „Petr říkal, že máš doma trochu chaos. Musíš si udělat systém! Já když byla na mateřské s Petrem i s jeho sestrou, všechno jsem zvládala levou zadní.“

Cítila jsem se ještě menší než předtím. Snažila jsem se vysvětlit, že Honzík má koliky a skoro nespí, ale Jana jen mávla rukou: „To je normální, děti pláčou. Musíš být silná.“

Večer jsem seděla u počítače a hledala na internetu diskuse o mateřství. Našla jsem fórum plné žen, které psaly o stejných pocitech – samota, únava, deprese. Najednou jsem nebyla sama. Jedna z nich napsala: „Není ostuda říct si o pomoc.“

Druhý den jsem sebrala odvahu a zavolala své kamarádce Lucii. „Lucko, já už fakt nemůžu,“ řekla jsem jí do telefonu a hlas se mi zlomil. „Přijdu za tebou,“ odpověděla bez váhání.

Když dorazila, přinesla koláč a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky. Povídaly jsme si celé odpoledne o všem možném – o dětech, o práci, o tom, jak je těžké být máma v dnešní době. Lucie mi řekla: „Neboj se říct Petrovi, co cítíš. On to možná vůbec netuší.“

Večer jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Potřebuju s tebou mluvit,“ začala jsem opatrně. „Cítím se hrozně sama. Mám pocit, že všechno dělám špatně a že mě nikdo nevidí.“

Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Já… já vlastně nevím, co všechno přes den děláš. Myslel jsem si, že máš pohodu.“

„Pohodu?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Zkus si jeden den vzít Honzíka sám a uvidíš.“

Dohodli jsme se, že v sobotu zůstane Petr doma s malým a já půjdu ven – jen tak sama pro sebe.

Ten den byl pro nás oba zlomový. Když jsem se večer vrátila domů, Petr seděl vyčerpaný na gauči a Honzík plakal v postýlce.

„Promiň,“ řekl tiše. „Netušil jsem… Je to fakt náročný.“

Objali jsme se a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsme zase tým.

Od té doby jsme začali víc mluvit o tom, co kdo potřebuje. Petr mi pomáhá víc doma i s Honzíkem a já už se nebojím říct si o pomoc.

Někdy mám pořád pocit selhání – když nestihnu uklidit nebo když Honzík pláče celé odpoledne. Ale už vím, že nejsem sama.

Kolik z vás už někdy slyšelo tu větu: „Celý den nic neděláš“? A jak jste se s tím vyrovnali? Je v pořádku cítit únavu a někdy i zoufalství? Nebo bychom měly být pořád silné?