Čtvrté dítě: Když už nemůžu dál, ale musím

„To si děláš srandu, Lucko!“ Petr se opřel o kuchyňskou linku, v ruce hrnek s nedopitou kávou. Jeho hlas byl tichý, ale v očích měl paniku. „Vždyť Anička je ještě mimino! Jak to chceš zvládnout?“

Stála jsem tam, v ruce těhotenský test, a cítila, jak se mi podlamují kolena. V hlavě mi bušila jediná myšlenka: Už nemůžu. Už fakt nemůžu. Ale musím. Kvůli dětem, kvůli Petrovi, kvůli sobě? Sama nevím.

Naše Anička má osm měsíců a pořád se budí třikrát za noc. Kluci – Honzík a Matěj – jsou školáci, ale pořád potřebují mámu. A teď… další dítě. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že to bude takhle těžké.

Petr chodí domů pozdě, práce v autodílně ho ničí. „Nemáme na to,“ řekl ten večer tiše, když děti konečně usnuly. „Nemáme peníze, nemáme čas, nemáme energii.“

Mlčela jsem. Věděla jsem to taky. Ale co teď? Potrat? To slovo mi znělo v hlavě jako cizí jazyk. Nikdy jsem si nemyslela, že bych o tom musela přemýšlet. Ale teď…

Dny plynuly v mlze únavy. Ráno vstát, nachystat snídani, vypravit kluky do školy, přebalit Aničku, uklidit kuchyň, vyprat prádlo… a pořád dokola. Petr byl čím dál víc uzavřený. Večer seděl u televize a mlčel. Já seděla vedle něj a měla pocit, že mezi námi roste zeď.

Jednou v noci jsem slyšela Aničku plakat a rozbrečela jsem se taky. Seděla jsem na posteli a třásla se vyčerpáním. Najednou přišel Petr a tiše si ke mně sedl.

„Já to nezvládnu,“ zašeptala jsem.

„Já taky ne,“ přiznal poprvé.

Objali jsme se a oba jsme plakali. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme byli opravdu spolu.

Začali jsme spolu víc mluvit. O strachu z budoucnosti, o tom, jak moc nás děti milují i ničí zároveň. O tom, že už nejsme ti mladí zamilovaní blázni z koleje v Brně. Jsme rodiče čtyř dětí – nebo budeme?

Jednoho dne přišla moje máma na návštěvu. Seděla u stolu a dívala se na mě tím svým pohledem: „Lucko, ty jsi bledá jak stěna. Co se děje?“

Řekla jsem jí to. Mlčela dlouho.

„Víš,“ začala opatrně, „já tě chápu. Ale když jsem čekala tebe a byla jsem sama s dvěma dětmi, taky jsem si myslela, že už nemůžu dál. Ale pak… nějak to šlo.“

„Ale mami, dneska je všechno dražší! Školky nejsou místa, práce není jistá…“

„To je pravda,“ přikývla. „Ale děti jsou dar.“

Nevěděla jsem, jestli mě tím uklidnila nebo ještě víc rozhodila.

Začala jsem hledat informace – na internetu, v diskuzích na Modrém koníkovi i ve skupinách na Facebooku. Tolik žen řeší totéž: únava, strach z chudoby, hádky s manželem… Jedna napsala: „Mám čtyři děti a někdy mám chuť utéct do lesa.“ Jiná: „Můj muž mě nechal samotnou s pěti dětmi.“

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a počítali peníze. „Když prodáme auto a budu jezdit vlakem do práce…“ navrhl Petr.

„A já bych mohla na mateřské začít šít na zakázku,“ napadlo mě.

Bylo to zoufalé počítání, ale aspoň jsme měli pocit, že něco děláme.

Pak přišel den kontroly u gynekoložky. Seděla jsem v čekárně mezi těhotnými ženami a měla chuť utéct. Když mě paní doktorka pozvala dovnitř a já jí řekla o svých obavách, jen se usmála: „Nejste první ani poslední. Ale hlavně – musíte myslet i na sebe.“

To mě zarazilo. Myslet na sebe? To už jsem dávno zapomněla jak.

Doma jsem večer seděla u okna a dívala se do tmy. Petr přišel za mnou.

„Lucko… já tě mám rád,“ řekl tiše.

„Já vím,“ odpověděla jsem.

„Zvládneme to nějak?“

„Nevím,“ přiznala jsem popravdě.

A tak jsme tam seděli spolu v tichu a drželi se za ruce.

Dny plynuly dál – únava byla stejná, ale něco se změnilo. Začali jsme si víc pomáhat. Kluci začali sami uklízet hračky a občas pohlídali Aničku. Máma mi nabídla hlídání jednou týdně. A já si dovolila být někdy slabá – říct Petrovi: „Dneska už nemůžu.“

Někdy mám pocit, že mě mateřství úplně pohltí a už nikdy nebudu sama sebou. Jindy zase cítím obrovskou lásku k dětem i k Petrovi – i když je to láska unavená a někdy zoufalá.

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli zvládnu být dobrou mámou čtyřem dětem. Ale vím jedno: nejsem v tom sama.

A tak se ptám vás ostatních: Máte taky někdy pocit, že už nemůžete dál? Co vám pomáhá neztratit samu sebe?