Dala jsem vnučce k narozeninám svetr. Její reakce mě zaskočila a rodinu rozdělila.

„Tohle je… pro mě?“ ozvala se Tereza, manželka mého vnuka, když rozbalila balíček. Všichni seděli kolem stolu, na kterém voněl domácí jablečný štrúdl a káva, a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Bylo to poprvé, co jsem jí dávala dárek k narozeninám jako členku rodiny. Sama jsem svetr pletla několik večerů, prsty mě z toho bolely ještě teď. „Ano, Terezko, sama jsem ho upletla. Je z pravé vlny, bude ti v něm teplo,“ řekla jsem s úsměvem a čekala na její reakci.

Ticho. Tereza se na svetr dívala, jako by to byl nějaký cizí předmět. „Děkuju…“ řekla nakonec, ale její hlas byl napjatý a oči sklouzly ke Karlovi, mému vnukovi. Ten se na mě usmál, ale bylo vidět, že i jemu je situace nepříjemná. Všichni ostatní se snažili tvářit normálně, ale já cítila, jak se atmosféra změnila. Najednou jsem si připadala jako vetřelec ve vlastní rodině.

Po oslavě jsem zůstala sedět u stolu a přemýšlela, co jsem udělala špatně. Vždyť já nemám peníze na drahé dárky! Důchod mi sotva vystačí na nájem, léky a trochu jídla. Každou korunu obracím dvakrát. Když jsem byla mladá, dárky jsme si vyráběli sami a vážili jsme si každé maličkosti. Dnes je všechno jiné.

Druhý den mi volala dcera Jana. „Mami, Tereza byla z tvého dárku trochu zklamaná,“ začala opatrně. „Prý už takových svetrů má dost a čekala něco… modernějšího.“ V tu chvíli mě bodlo u srdce. „Ale já… vždyť víš, že nemám peníze na drahé věci,“ bránila jsem se tiše. „Já vím, mami,“ povzdechla si Jana. „Ale mladí dnes mají jiné představy.“

Celý týden jsem nemohla spát. Přemítala jsem nad tím, jestli už do téhle rodiny nepatřím. Karel mi nevolal, Tereza se neozvala vůbec. Jen malá Anička, jejich dcera, mi poslala obrázek s nápisem „Babičko, mám tě ráda“. To mě rozplakalo.

V sobotu přišel Karel sám. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. „Babi,“ začal nakonec, „Tereza je zvyklá na jiné věci. Já vím, že jsi to myslela dobře. Ale ona… prostě to neumí ocenit.“

„A co mám dělat?“ zeptala jsem se zoufale. „Mám se přestat snažit? Přestat dávat dárky? Nebo si mám půjčit peníze a koupit něco drahého?“

Karel zavrtěl hlavou. „Ne, babi. Jen… možná by bylo lepší příště dát něco praktického nebo se zeptat předem.“

Zůstala jsem sedět sama v kuchyni a dívala se na klubko vlny, které mi zbylo. Přemýšlela jsem o tom, jak se svět změnil. Dřív jsme byli rádi za cokoliv – za domácí koláč, za ručně pletené ponožky. Teď je všechno o penězích a značkách.

V neděli přišla Tereza nečekaně sama. Přinesla mi kytici tulipánů a sedla si ke mně do obýváku. „Chtěla bych ti něco říct,“ začala nervózně. „Možná jsem byla trochu nevděčná. Já… neumím moc ocenit ruční práci, nikdy jsem to doma nezažila.“

Podívala jsem se na ni a viděla v jejích očích upřímnost i rozpaky. „Já vím, že jsi to myslela dobře,“ pokračovala Tereza tiše. „Jen… já prostě nevím, jak takové věci nosit.“

Chvíli jsme mlčely. Pak jsem jí nabídla čaj a začaly jsme si povídat o jejím dětství, o tom mém i o tom, jaké to je být dnes mladou ženou v Praze. Najednou jsme si byly blíž než kdy dřív.

Ale stejně ve mně zůstává pocit smutku a nejistoty. Mám pocit, že už nerozumím světu svých dětí a vnoučat. Že moje hodnoty jsou pro ně cizí.

Možná je to tak správně – každá generace má své sny i starosti. Ale někdy bych si přála, aby si lidé víc vážili toho, co je dělané s láskou.

Řekněte mi – je špatné chtít být součástí rodiny po svém? Měla bych se přizpůsobit světu mladých, nebo si stát za svým? Co byste udělali vy na mém místě?