Dary, které pálí: Když bohatství rozděluje rodinu

„Mami, proč si nemůžu vzít toho robota domů?“ Matějův hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Stáli jsme v obýváku mých tchánů, kde se na koberci povalovalo víc hraček, než kolik jich má celé naše sídliště dohromady. Matěj, s očima upřenýma na lesklého robota, svíral v ruce plyšáka, kterého dostal k Vánocům – jediný dárek, který jsme si mohli dovolit koupit sami.

„To je jen na hraní tady, broučku,“ odpověděla jsem tiše a snažila se, aby mi v hlase nezazněla hořkost. Tchyně Alena se z kuchyně ozvala: „Ivano, nech ho, ať si hraje! Vždyť je to jen hračka.“

Jen hračka. Pro ně možná. Pro nás symbol všeho, co nemáme. Můj muž Petr seděl u stolu a upřeně zíral do hrnku s kávou. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě, ale nikdy o tom nemluví. Vždycky říká: „Aspoň má Matěj radost.“ Jenže já vidím, jak se ta radost mění v zklamání pokaždé, když odcházíme domů.

Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, že rodina drží při sobě. Ale od chvíle, kdy jsme se s Petrem rozhodli zůstat v našem malém bytě na Jižáku a nevyužít nabídku tchánů na „pomoc“, jako by mezi námi vyrostla neviditelná zeď. Tchán Karel je úspěšný podnikatel, Alena bývalá právnička. Mají dům v Průhonicích, dvě auta, chalupu na Šumavě a peníze, o kterých se nám může jen zdát. My s Petrem oba pracujeme – já jako učitelka v mateřské škole, on jako technik v servisu. Po zaplacení nájmu a účtů nám zbyde sotva na skromné jídlo a občasnou zmrzlinu pro Matěje.

„Ivano, pojď si dát kávu,“ zavolala na mě Alena. Vešla jsem do kuchyně, kde na mě čekal šálek s logem nějaké drahé značky. „Měli byste Matějovi dopřát víc. Děti dnes potřebují moderní hračky, jinak budou pozadu,“ řekla Alena a usrkla kávy. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Víc? Jak? Z čeho?

„Děláme, co můžeme,“ odpověděla jsem a snažila se udržet klid. „Matěj je šťastný i s tím, co má.“

Alena se pousmála tím svým způsobem, který mě vždycky rozčiloval. „Ale Ivano, to je přece škoda. Kdybyste přijali naši pomoc, mohli byste si dovolit víc.“

„Nechceme být nikomu na obtíž,“ řekla jsem tiše. Věděla jsem, že tohle je nekonečný kolotoč. Oni nabízejí „pomoc“, ale vždycky za to něco chtějí – kontrolu, rozhodování, pocit nadřazenosti. Petr to ví taky, proto vždycky odmítá.

Když jsme se večer vraceli domů, Matěj seděl v tramvaji a mlčel. Držel v ruce letáček s obrázkem robota. „Mami, myslíš, že někdy budeme mít taky takového?“ zeptal se tiše.

Objala jsem ho a polkla slzy. „Možná jednou, broučku.“

Doma jsme večeřeli chleba s máslem. Petr seděl u stolu a mlčel. „Myslíš, že děláme chybu?“ zeptala jsem se ho potichu, když Matěj usnul.

„Nevím,“ odpověděl po chvíli. „Ale nechci, aby nám někdo diktoval, jak máme žít.“

Následující týdny byly jako přes kopírák. Každá návštěva u tchánů znamenala nové hračky, nové výčitky a nové rány do našeho sebevědomí. Matěj se začal ptát častěji. Proč nemáme auto? Proč nemůžeme jet na dovolenou? Proč nemá svůj pokoj?

Jednoho dne přišla Alena nečekaně k nám domů. Přinesla velkou tašku s oblečením a hračkami. „To je pro Matěje. Už je to u nás jen překáží,“ řekla a rozhlédla se po našem malém bytě s lehkým opovržením.

Cítila jsem se ponížená. Jako bych nebyla dost dobrá matka. Když odešla, rozplakala jsem se. Petr mě objal. „Nenech se tím zlomit. My jsme rodina. My určujeme, co je pro nás důležité.“

Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, jestli bychom neměli přece jen přijmout jejich nabídku na lepší bydlení. Kvůli Matějovi. Ale za jakou cenu?

Jednou večer jsem slyšela Matěje, jak si povídá s plyšákem: „Neboj se, já tě nikdy neopustím. I když nemáš baterky.“

V tu chvíli mi došlo, že největší dar, který mu můžeme dát, je láska a pocit bezpečí. Ale jak dlouho to vydrží, když svět kolem nás měří hodnotu člověka podle toho, co vlastní?

Možná bych měla být vděčná za jejich dary. Možná bych měla být silnější. Ale někdy mám pocit, že ty dary pálí víc než chudoba sama.

Co myslíte vy? Je lepší přijmout pomoc za cenu vlastní hrdosti, nebo si stát za svým a riskovat, že naše dítě bude trpět? Má vůbec v dnešní době chudý člověk šanci na důstojný život?