Dědictví, které rozdělilo naši rodinu: Příběh o nespravedlnosti a odvaze postavit se pravdě

„Tohle není fér! Proč Tomáš dostane skoro všechno a Petr skoro nic?“ vyhrkla jsem, sotva jsme za sebou zavřeli dveře bytu po návratu od tchyně. Petr mlčel, díval se do země a v očích měl slzy, které jsem u něj za deset let manželství nikdy neviděla.

Všechno začalo tím, že nás paní Novotná, Petrova matka, pozvala na nedělní oběd. Bylo to zvláštní – nikdy nás nevolala všechny najednou: Petr, jeho bratr Tomáš s manželkou Lenkou, a dokonce i jejich sestra Eva, která žije až v Brně. Už při přípitku jsem cítila napětí ve vzduchu. Tchyně byla nervózní, pořád si uhlazovala sukni a popotahovala rukávy svetru.

Po jídle si odkašlala a začala: „Chtěla bych vám něco říct. Už nejsem nejmladší a chci mít ve všem pořádek. Proto jsem sepsala závěť.“ Všichni ztichli. Tomáš se samolibě usmíval, Eva se tvářila překvapeně a Petr ztuhl.

„Dům na Vinohradech připadne Tomášovi,“ pokračovala tchyně. „Eva dostane chalupu v Orlických horách a Petr… ty dostaneš auto a nějaké peníze.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Dům na Vinohradech má hodnotu několika milionů, chalupa je krásná a udržovaná, ale auto? Starý Passat, který už sotva jezdí? A nějaké peníze? Kolik to asi může být?

Petr nic neřekl. Jen kývl hlavou a poděkoval. Já jsem ale cítila, jak ve mně vře krev. Po cestě domů jsem to nevydržela a vybuchla.

„Petr, proč jsi nic neřekl? Proč jsi jí neřekl, že to není spravedlivé?“

„Jani, nechci dělat dusno. Je to její rozhodnutí,“ odpověděl tiše.

Ale já jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsme s Petrem pomáhali jeho mámě – jezdili jsme k ní opravovat plot, nakupovat, když byla nemocná, zatímco Tomáš byl vždycky někde pryč nebo měl moc práce. Eva přijela jednou za půl roku na víkend. A teď má Petr dostat nejmíň?

Další dny byly plné ticha. Petr byl uzavřený do sebe, chodil do práce a doma jen seděl u televize. Já jsem ale cítila, že musím něco udělat.

Zavolala jsem Lence, Tomášově ženě. „Lenko, můžeme se sejít? Potřebuju si s tebou o něčem promluvit.“

Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Lenka byla překvapená: „Já vím, že to není úplně fér… Ale Tomáš říkal, že dům je jeho odjakživa. Prý mu ho maminka slíbila už před lety.“

„A Petr? Ten jí pomáhal celý život! To je spravedlivé?“

Lenka pokrčila rameny: „Já do toho nechci zasahovat. Je to mezi nimi.“

Cítila jsem bezmoc. Ale pak jsem si vzpomněla na Evu. Zavolala jsem jí.

„Evo, co si o tom myslíš?“

Chvíli bylo ticho. „Víš, Jano… Já jsem byla taky překvapená. Myslela jsem si, že se to rozdělí rovnoměrně. Ale máma je tvrdohlavá. Tomáš je její oblíbenec.“

„A co s tím můžeme dělat?“

„Nevím… Ale možná by stálo za to si s ní promluvit všichni společně.“

Petr byl proti. „Nechci to řešit. Nechci být za chamtivce.“

Ale já jsem věděla, že pokud teď nic neřekneme, bude ho to trápit celý život.

Nakonec jsme se domluvili na dalším setkání u tchyně doma. Bylo to napjaté od první chvíle.

„Mami,“ začal Petr opatrně, „můžeme si o tom dědictví ještě promluvit?“

Tchyně ztuhla: „Co je na tom k řešení? Rozhodla jsem se.“

„Jen bych chtěl vědět proč… Proč Tomáš dostane dům a já jen auto?“

Tomáš se zamračil: „Protože já jsem ten dům vždycky chtěl! Ty jsi nikdy nechtěl zůstat v Praze!“

Petr sklopil hlavu: „Ale vždycky jsem ti pomáhal…“

Tchyně se rozplakala: „Já nevím! Možná jsem udělala chybu… Ale Tomáš je přece nejstarší…“

V tu chvíli jsem pochopila, že některé rány v rodině jsou hlubší než peníze nebo majetek. Že za tím vším jsou roky nevyřčených křivd a pocitů méněcennosti.

Nakonec jsme odešli bez jasného výsledku. Tchyně slíbila, že si to ještě promyslí, ale já věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Doma jsme seděli mlčky u stolu. Petr mě vzal za ruku: „Možná bych měl být rád aspoň za něco… Ale proč mám pocit, že jsem celý život byl až ten druhý?“

A já se ptám vás: Myslíte si, že má smysl bojovat za spravedlnost v rodině? Nebo je lepší nechat minulost být a smířit se s tím, co nám bylo dáno?