Dědictví rozdělené bolestí: Příběh jedné rodiny

„Tohle je nespravedlivé, mami! Nemůžeš přece rozhodnout, že děti po Petrovi nedostanou nic!“ křičela jsem v kuchyni, kde ještě voněla káva, ale vzduch byl hustý napětím. Maminka stála u okna, ruce sevřené v pěst, a dívala se ven na zahradu, kde si hrály moje neteře a synovec. Bylo to jen pár dní po pohřbu mého bratra Petra. Jeho žena Lucie seděla tiše u stolu, oči zarudlé od pláče, a držela v náručí malého Tomáška. Nikdo z nás nečekal, že smrt přijde tak brzy – Petr měl teprve třicet osm let.

„Jano, tohle je naše rodinná záležitost. Já rozhodnu, jak se majetek rozdělí. A Lucie tady nikdy nebyla doma,“ řekla maminka tvrdě a já cítila, jak se mi hrne krev do tváří. Vždycky byla tvrdá žena, ale teď jsem ji nepoznávala. Po tátovi zůstala chalupa v jižních Čechách a byt v Praze. Maminka chtěla všechno přepsat na mého staršího bratra Pavla a jeho děti. Petrovy děti – Tomášek a Eliška – měly zůstat bez ničeho.

„Mami, vždyť jsou to tvoje vnoučata! Jak jim to vysvětlíš, až vyrostou?“ ptala jsem se zoufale. Lucie mlčela, jen pevněji objala děti. Věděla jsem, že nemá kam jít. Po Petrovi jí zůstaly jen dluhy a dvě malé děti. Byla jsem jediná, kdo se jí zastal.

Pavel přišel do kuchyně a bez pozdravu řekl: „Mami má pravdu. Lucie tu nikdy nepracovala, nikdy nám nepomohla. Proč by její děti měly dostat něco z našeho?“ Podíval se na mě s nenávistí v očích. Vždycky jsme spolu soupeřili, ale teď to bylo jiné – šlo o budoucnost dětí.

Vzpomněla jsem si na dětství. Jak jsme s Petrem běhali po zahradě, jak nás táta učil sázet stromy. Jak jsme se smáli u stolu a maminka pekla bábovku. Teď byl ten dům plný ticha a výčitek.

„Pavle, ty jsi taky nikdy nic nedělal navíc! A přesto máš dostat všechno? To je spravedlivé?“ vyjela jsem na něj. Maminka mě okřikla: „Dost! Tohle už nechci slyšet. Rozhodla jsem se a hotovo.“

Lucie vstala a tiše řekla: „Já tu už nemůžu být.“ Odešla do pokoje sbalit věci. Sledovala jsem ji a cítila bezmoc. Věděla jsem, že pokud něco neudělám, skončí na ulici.

Ten večer jsem seděla u stolu s papírem a tužkou. Zjišťovala jsem možnosti – právní rady, dědické řízení. Věděla jsem, že pokud půjdeme proti matce, rozbije to rodinu úplně. Ale mohla jsem dovolit takovou nespravedlnost?

Další den jsem zašla za Lucií do jejího pokoje. Seděla na posteli, děti spaly vedle ní.

„Lucie, nenechám tě v tom samotnou. Zkusíme to právní cestou,“ řekla jsem jí tiše.

Podívala se na mě s vděkem i strachem: „Jano, bojím se… Co když přijdeme o všechno? Co když mi vezmou děti?“

Objala jsem ji: „To nedovolím.“

Začal boj o dědictví. Matka mě vyškrtla ze závěti i ze svého života. Pavel mi přestal volat. Rodina se rozpadla na kusy – Vánoce jsme slavili každý zvlášť, na narozeniny si už nikdo nevolal.

Soudní tahanice trvaly dva roky. Bylo to peklo – výslechy, papírování, hádky přes právníky. Maminka mi posílala nenávistné dopisy: „Zradila jsi vlastní krev.“

Ale já věděla, že dělám správnou věc. Nakonec soud rozhodl – Petrovy děti mají nárok na část dědictví po dědovi i po otci. Lucie mohla zůstat v bytě v Praze s dětmi.

Když jsem jednou šla kolem domu v jižních Čechách, viděla jsem Pavla na zahradě samotného. Nepozdravil mě. Věděla jsem, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív.

Maminka mi nikdy neodpustila. Umřela před rokem a já stála u jejího hrobu sama – Pavel ani jeho děti nepřišli.

Někdy si říkám: Stálo to za to? Měla jsem raději mlčet a nechat nespravedlnost projít? Nebo je lepší bojovat za pravdu i za cenu toho, že ztratíte všechno ostatní?

Co byste udělali vy? Je rodina víc než spravedlnost?