Den, kdy jsem nebyla vítaná: Narozeniny bez vnuka a beze mě

„Mami, prosím tě, nechoď na tu oslavu. Myslím, že bys jen pokazila atmosféru.“

Ta zpráva mi přišla v pondělí ráno. Seděla jsem u kuchyňského stolu, v ruce hrnek s kávou, a nevěřila vlastním očím. Prsty se mi třásly, když jsem četla ta slova znovu a znovu. Můj syn Petr. Můj jediný syn. Ten, kterého jsem vychovala sama poté, co nás jeho otec opustil. Ten, kterého jsem držela za ruku při prvním dni ve školce, který mi v pubertě zabouchával dveře před nosem, ale vždycky se nakonec vrátil pro radu nebo pohlazení. A teď mi píše, že nejsem vítaná na narozeninách svého vnuka Matýska.

„Proč bych tam neměla být?“ napsala jsem mu zpátky, i když jsem už tušila odpověď. V posledních měsících mezi námi viselo napětí jako těžký závoj. Jeho žena Jana mě nikdy neměla ráda. Prý se moc pletu do jejich života, prý mám pořád nějaké připomínky. Ale copak je špatné chtít pro své dítě a vnuka to nejlepší? Copak je špatné říct svůj názor?

Petr mi neodpověděl hned. Čekala jsem celé dopoledne, srdce mi bušilo až v krku. Když konečně přišla další zpráva, byla ještě chladnější než ta první: „Mami, prosím tě, respektuj to. Chceme mít klidnou oslavu. Matýsek tě má rád, ale myslím, že teď je lepší, když přijdeš jindy.“

Seděla jsem tam a dívala se na fotku Matýska na lednici. Usmíval se na ní bezzubým dětským úsměvem, ruce roztažené do světa. Bylo mu pět let. Pět let, co jsem ho poprvé držela v náručí v porodnici v Motole a slíbila si, že pro něj budu tou nejlepší babičkou na světě.

Vzpomínky mě bodaly jako jehly. Jak jsme spolu pekli perníčky na Vánoce a on rozbil vajíčko na podlahu. Jak jsme chodili do parku na houpačky a on mi vyprávěl o svých kamarádech ze školky. Jak jsem mu četla pohádky před spaním, když Petr s Janou potřebovali večer pro sebe.

A teď? Teď jsem byla ta nechtěná. Ta, která kazí atmosféru.

Zvedla jsem telefon a vytočila Petrovo číslo. Dlouho to nezvedal. Když konečně promluvil, jeho hlas byl unavený.

„Mami, prosím tě… nechci se hádat.“

„Petře,“ přerušila jsem ho, „co jsem ti udělala tak hrozného? Proč mě nechcete na oslavě?“

Chvíli bylo ticho.

„Jana si myslí, že… že jsi posledně byla moc kritická. Že jsi pořád říkala, co by měla dělat jinak. Že jsi Matýskovi zakazovala sladkosti a opravovala ji před ostatními.“

Zamrazilo mě. „Já jsem jen chtěla pomoct…“

„Já vím,“ povzdechl si Petr. „Ale někdy je toho moc. Potřebujeme trochu prostoru.“

Cítila jsem slzy v očích. „A co Matýsek? Ví o tom?“

„Řekli jsme mu, že přijdeš jindy.“

Zavěsila jsem dřív, než jsem začala brečet nahlas.

Celý týden jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Všude byly stopy po Matýskovi – jeho obrázky na lednici, plyšový medvěd zapomenutý pod gaučem, dětské knížky na poličce. Každý kout mi připomínal chvíle štěstí i smíchu.

V sobotu ráno jsem se probudila brzy. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Představovala jsem si, jak Petr s Janou chystají balónky a dort s autíčky, jak Matýsek rozbaluje dárky a volá radostí. A já? Já seděla sama doma a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo.

Vzpomněla jsem si na svou maminku. I ona se někdy pletla do mého života víc, než bych chtěla. Ale nikdy bych ji neodmítla pozvat na oslavu svých dětí. Nikdy bych jí neřekla, že není vítaná.

Odpoledne mi přišla fotka – Matýsek s dortem a papírovou korunou na hlavě. Usmíval se do objektivu a kolem něj stáli Petr s Janou a Janina maminka Alena. Všichni kromě mě.

Nedokázala jsem to vydržet a napsala Petrovi: „Doufám, že měl Matýsek krásný den.“ Odpověděl stručně: „Měl.“

Večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, co znamená být matkou a babičkou v dnešní době. Kde je hranice mezi pomocí a vměšováním? Kdy už láska nestačí?

Možná jsem udělala chyby. Možná jsem byla příliš upřímná nebo příliš ochranitelská. Ale copak to znamená, že už nemám místo ve své vlastní rodině?

Když jsem šla spát, položila jsem si otázku nahlas do ticha bytu:

„Kdy se z lásky stane překážka? A co byste udělali vy na mém místě?“