Děti u stolu: Večeře, na kterou se zapomnělo

„Mami, kdy už bude večeře?“ ozvalo se z kuchyně, zatímco jsem se zoufale snažila najít klíče v přeplněné kabelce. Bylo už po sedmé večer, venku se stmívalo a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Věděla jsem, že jsem zase přišla pozdě. Dneska to v práci nešlo – šéfová mě zdržela kvůli uzávěrce a já neměla sílu odporovat. Potřebuju tu práci. Potřebuju ji víc než cokoliv jiného.

Když jsem konečně otevřela dveře, ucítila jsem směs vůně dětského potu a studených brambor. Na stole seděli tři moji andílci – Tomášek, Anička a nejmladší Jeníček. Všichni tři měli oči upřené na mě, v nich očekávání i tichý smutek. Tomášek, můj nejstarší, se snažil být statečný. „Mami, my jsme si dali chleba s máslem, ale Anička má ještě hlad.“

Zamrazilo mě. V lednici zbyl jen kousek sýra a pár vajec. V peněžence dvě stovky do výplaty. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se usmát. „Hned něco udělám,“ řekla jsem a rychle začala připravovat míchaná vajíčka. Anička mě objala kolem pasu. „Mami, dneska jsi zase přišla pozdě…“

Cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy. Nechtěla jsem brečet před dětmi, ale ta únava a bezmoc mě drtily. „Promiň, zlatíčko. Musela jsem zůstat déle v práci.“

„A proč musíš pořád pracovat?“ zeptal se Jeníček s dětskou upřímností. „Ostatní maminky jsou doma.“

Jak jim to mám vysvětlit? Že jejich táta odešel za jinou a nechal nás tu s dluhy? Že bez dvou prací bychom neměli ani na nájem? Že každá koruna je pro nás otázkou přežití?

„Abychom měli co jíst a kde bydlet,“ odpověděla jsem tiše a doufala, že to pro teď stačí.

Večeře proběhla v tichosti. Děti jedly pomalu, jako by chtěly prodloužit ten okamžik, kdy jsme všichni spolu u jednoho stolu. Já jen seděla a pozorovala je – jejich malé ruce, unavené oči, drobné úsměvy. Přemýšlela jsem, jestli jim dávám dost lásky, když jim nemůžu dát všechno ostatní.

Po večeři jsem uklízela stůl a slyšela Tomáška šeptat Aničce: „Neboj, až budu velký, budu vydělávat hodně peněz a maminka už nebude muset tolik pracovat.“ Srdce mi sevřel smutek i hrdost zároveň.

Když děti usnuly, sedla jsem si do kuchyně s hrnkem levného čaje a hlavou v dlaních. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme byli ještě všichni spolu – já, Petr i děti. Tehdy jsme měli plnou lednici a smáli jsme se u stolu. Pak přišly hádky o peníze, jeho nevěra a nakonec rozvod. Zůstala jsem sama s dětmi a s pocitem selhání.

Moje máma mi často říkávala: „Martino, musíš být silná kvůli dětem.“ Ale co když už nemám sílu? Co když už nemůžu dál?

Jednou večer mi Tomášek přinesl obrázek – nakreslil naši rodinu u stolu. Já byla uprostřed, usmívala jsem se a kolem mě děti. Nad stolem visela cedulka: „Nejlepší maminka na světě.“ Rozplakala jsem se.

Ale realita byla jiná. Každý den boj o peníze, o čas s dětmi, o vlastní zdraví. Někdy mám pocit, že žiju jen ze setrvačnosti – ráno vstát, připravit snídani, odvést děti do školy, běžet do práce… Večer domů a zase dokola.

Jednou mi volala učitelka ze školy: „Paní Novotná, Anička dneska plakala ve třídě. Prý jste ji zapomněla vyzvednout.“ Zapomněla jsem! Byla jsem v práci tak ponořená do papírů, že jsem úplně ztratila pojem o čase. Hanba mě pálila až do morku kostí.

Doma jsem Aničku objala a omlouvala se jí snad stokrát. „To nevadí,“ šeptala mi do ucha. „Já vím, že mě máš ráda.“

Ale mám pocit, že selhávám každý den. Když vidím jiné maminky na hřišti s dětmi nebo jak pečou domácí koláče… Já mám sotva čas na to jim přečíst pohádku před spaním.

Jednou večer přišel Tomášek s otázkou: „Mami, proč nemáme nikdy nové věci jako ostatní?“ Zase ta bolestná pravda. Snažila jsem se vysvětlit mu hodnotu věcí – že důležitější je láska a soudržnost než drahé hračky nebo značkové oblečení.

Ale někdy si nejsem jistá, jestli tomu sama věřím.

Nedávno mi volala máma: „Martino, proč si nenajdeš někoho nového? Pomohl by ti.“ Ale já už nevěřím na pohádky o šťastných koncích. Můj život je teď jen o dětech a o tom je ochránit před tím nejhorším.

Někdy večer ležím v posteli a přemýšlím: Dělám to správně? Budou mi jednou děti vyčítat všechny ty chvíle samoty a nedostatku? Nebo pochopí, že všechno to bylo z lásky?

Možná bych měla být víc s nimi… Možná bych měla víc myslet na sebe… Ale jak to udělat, když každý den je boj?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si někdy taky, že selháváte jako rodič? Jak najít rovnováhu mezi prací a rodinou?