Doma už pro mě není místo: Příběh matky, kterou dcera vyhání z vlastního domova
„Mami, musíme si promluvit. Je to důležité.“
Stála jsem v kuchyni u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, když za mnou přišla moje dcera Lucie. Její hlas byl napjatý, oči uhýbaly. Věděla jsem, že něco není v pořádku. Už několik měsíců bylo v našem domě dusno – od té doby, co se Lucie s manželem Petrem a jejich malou dcerkou nastěhovali zpátky k nám. Prý jen na pár měsíců, než si najdou něco vlastního. Jenže ty měsíce se protáhly na rok a půl.
„Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně.
Lucie se zhluboka nadechla. „S Petrem jsme přemýšleli… Potřebujeme víc prostoru. A myslíme si, že by bylo lepší, kdybyste s tátou na čas odešli. Třeba na chalupu.“
Zůstala jsem stát jako opařená. „Chceš nás vystěhovat z našeho domu?“
„Mami, není to tak… Jenom… Potřebujeme soukromí. S Amálkou je to těžké a Petr pracuje z domova. Vy s tátou jste pořád tady…“
Srdce mi bušilo až v krku. Vždyť jsme s manželem celý život dřeli, abychom tenhle dům postavili. Každá cihla, každý strom na zahradě – všechno jsme budovali pro naši rodinu. A teď mě vlastní dcera žádá, abych odešla?
Večer jsem o tom mluvila s manželem. „Aleno, musíme jim pomoct. Vždyť jsou to naše děti,“ řekl mi tiše. Ale já cítila jen hořkost a smutek.
Další dny byly plné napětí. Lucie se mi vyhýbala pohledem, Petr byl odměřený. Malá Amálka běhala po domě a smála se – jediná nevinná duše v tomhle chaosu.
Jednou večer jsem zaslechla Lucii, jak telefonuje s kamarádkou:
„Já už to doma nevydržím! Máma pořád všechno komentuje, táta si myslí, že ví všechno nejlíp… Potřebuju svůj klid!“
Zamrazilo mě. Opravdu jsem tak hrozná? Vždyť jsem se jen snažila pomáhat – vařit jim, hlídat Amálku, uklízet…
Začala jsem si všímat drobností. Lucie schválně nechávala špinavé nádobí ve dřezu, Petr zabíral obývák svým notebookem a papíry. Když jsem chtěla pustit televizi, jen protočil oči: „Maminko, můžeš být chvíli potichu? Mám call.“
Jednou večer přišla Lucie do kuchyně. „Mami, prosím tě… Nemohla bys nám dát na čas klíče od domu? A jet s tátou na chalupu? Fakt to potřebujeme.“
„A co když nechci?“ vyhrkla jsem.
Lucie se rozplakala. „Já už nevím, jak dál! Máme pocit, že tu nejsme doma…“
„Ale tohle je náš domov!“ vykřikla jsem zoufale.
Manžel mě vzal za ruku. „Aleno, třeba je čas jim dát prostor…“
Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o tom, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme Lucii vždycky podporovali – platili jí školu, pomáhali s bytem v Praze, když byla mladá… A teď nás chce vystrnadit?
Druhý den jsem šla na procházku s kamarádkou Janou.
„To myslíš vážně? Že tě vlastní dcera chce vystěhovat?“ divila se Jana.
„Nevím, co mám dělat…“ přiznala jsem.
„Aleno, nenech si to líbit! Je to tvůj dům! Oni by měli hledat vlastní cestu.“
Ale co když má Lucie pravdu? Možná jsme jim opravdu nedali dost prostoru dospět…
Když jsem se vrátila domů, seděli Lucie s Petrem u stolu a mlčeli.
„Chci vám něco říct,“ začala jsem tiše. „Tenhle dům je náš domov. Ale chápu, že potřebujete soukromí. Pomůžeme vám najít byt – zaplatíme vám první nájem nebo kauci. Ale my z domu neodejdeme.“
Lucie se rozplakala ještě víc. „Mami… já už nevím…“
Petr jen mlčel a díval se do stolu.
Ten večer bylo v domě ticho jako před bouří.
Další týdny byly těžké. Lucie s Petrem hledali byt – nešlo to snadno, ceny v Praze byly šílené. Ale nakonec našli malý pronájem na okraji města.
Když odcházeli, objala mě Amálka kolem krku: „Babičko, budu tě navštěvovat?“
„Samozřejmě, zlatíčko,“ zašeptala jsem.
Dům najednou ztichl. Chodby byly prázdné, v kuchyni voněla káva jen pro dva.
Občas si říkám: Udělala jsem správně? Měla jsem být tvrdší? Nebo naopak víc ustoupit? Kde je ta hranice mezi pomocí dětem a ochranou vlastního domova?
Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že jsme byli příliš přísní – nebo naopak moc měkcí?