Dvojí metr mé mámy: Když nezávislost přestane platit

„Jano, prosím tě, můžeš se na to podívat? Zase mi volali z bytu, že neteče teplá voda. Já už nevím, co s tím.“ Mámin hlas zněl v telefonu naléhavě, skoro až vyčítavě. Byla středa večer, seděla jsem s manželem Petrem u stolu a snažila se konečně vypnout po náročném dni v práci. Místo toho jsem už po několikáté tenhle měsíc řešila mámin pronajatý byt na druhém konci Prahy.

„Mami, proč nezavoláš instalatéra? Vždyť už jsem ti dávala kontakt na pana Novotného,“ snažila jsem se zachovat klid, ale v hrudi mi to vřelo. Petr se na mě podíval s povzdechem, už věděl, co přijde.

„Ale Janičko, ty to umíš líp zařídit. Víš, jak to chodí. A Petr je šikovný, třeba by se na to mohl podívat…“

Zavřela jsem oči. Zase ten samý scénář. Máma, která mě celý život učila, že žena musí být samostatná, že nesmí spoléhat na chlapy ani na nikoho jiného. Máma, která mi vtloukala do hlavy, že musím být silná a nezávislá. A teď? Teď čeká, že já i můj muž budeme řešit její problémy.

Vzpomněla jsem si na dětství v paneláku na Jižním Městě. Táta odešel, když mi bylo deset. Máma zvládala všechno sama – práci, domácnost, mě. Nikdy si nestěžovala. „Nikdy nečekej, že ti někdo pomůže,“ říkala mi večer u stolu nad domácími úkoly. „Musíš se spolehnout jen sama na sebe.“

A tak jsem se naučila být samostatná. V osmnácti jsem odešla na vysokou do Brna, sama si platila kolej i jídlo z brigád. Když jsem potkala Petra, máma byla nejdřív podezřívavá – „hlavně ať tě nezatáhne do nějakých dluhů“ – ale nakonec ho přijala. Po svatbě jsme si pořídili malý byt v Modřanech a začali žít svůj život.

Jenže máma nikdy nepřestala být sama. Po letech si pořídila malý byt po babičce a rozhodla se ho pronajímat. „Aspoň něco přivydělám,“ říkala pyšně. Jenže s každým problémem – kapající kohoutek, rozbitý zámek, nespokojení nájemníci – volala mě.

Jednou v noci mi zvonil telefon. „Jano, prosím tě, nájemníci mi napsali, že jim nejde topení! Co mám dělat?“ Byla jsem těhotná v osmém měsíci a právě jsem usínala po bezesné noci s bolestmi zad.

„Mami, nemůžu tam jet. Zavolej opraváře,“ odpověděla jsem unaveně.

„Ale já nevím koho! Ty máš přece kontakty…“

Tenkrát jsem poprvé zvýšila hlas: „Mami! Já už nemůžu všechno řešit za tebe! Máš internet, můžeš si najít číslo sama!“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen tiché: „Promiň.“

Druhý den mi přišla SMS: „Zvládla jsem to sama. Děkuju.“

Myslela jsem si, že se něco změní. Ale nezměnilo se nic.

Petr už byl z celé situace otrávený. „Tvoje máma je fajn ženská, ale proč musíme pořád hasit její požáry? Má víc energie než my oba dohromady!“

A já nevěděla, co odpovědět. Cítila jsem vinu – vždyť je to moje máma! Ale taky vztek – proč musím být pořád ta silná já?

Jednou jsme seděli u mámy na návštěvě a ona začala: „Janičko, kdybys měla čas, potřebovala bych pomoct s tím novým nájemcem. Prý chce vyměnit zámek…“

Petr to nevydržel: „Paní Evo, proč si prostě nezavoláte zámečníka?“

Máma se zatvářila dotčeně: „No jo, ale to je drahé… A vy jste rodina…“

V tu chvíli jsem bouchla já: „Mami! Celý život jsi mě učila být samostatná! Proč teď čekáš, že všechno vyřeším já? Proč nemůžeš být nezávislá i teď?“

Máma se rozplakala. To jsem u ní nikdy neviděla.

„Já už prostě nemůžu být pořád sama,“ zašeptala. „Celý život jsem všechno zvládala sama… A teď… mám pocit, že už nemám sílu.“

Seděla jsem tam a nevěděla, co říct. Najednou jsem viděla mámu jinak – ne jako tu silnou ženu z dětství, ale jako člověka, který je unavený a bojí se stáří.

Od té doby jsme spolu víc mluvily. Snažím se najít rovnováhu mezi pomocí a vlastními hranicemi. Učím mámu volat odborníky místo mě a ona se pomalu učí přijímat pomoc i od cizích lidí.

Ale někdy večer přemýšlím: Kde je ta hranice mezi tím být dobrou dcerou a nenechat si vzít svůj vlastní život? A jak dlouho ještě vydržím být pro všechny silná?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné nastavovat hranice i vůči vlastní mámě?