Jak jsem tajně umístila tchyni do domova důchodců a necítím vinu

„Jano, co to děláš? Kam vezeš maminku?“ ozvalo se za mnou, když jsem v chodbě rychle balila poslední věci do igelitky. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly, ale navenek jsem si nasadila masku klidu. Petr stál ve dveřích, oči rozšířené údivem a strachem. „Jedeme na kontrolu k doktorovi,“ zalhala jsem bez mrknutí oka. Věděla jsem, že je to poslední kapka – už týdny jsme doma žili jako na minovém poli.

Moje tchyně, paní Věra, byla u nás už třetím rokem. Po mrtvici se nemohla sama postarat o základní věci, ale Petr trval na tom, že ji domů vezmeme. „Je to moje máma, nenechám ji někde v ústavu,“ říkal tehdy rozhodně. Jenže on chodil do práce, zatímco já jsem zůstala doma – z úspěšné účetní jsem se přes noc stala pečovatelkou na plný úvazek. Věra byla náročná, často protivná a nikdy mi nedala najevo vděk. Každý den jsem slyšela: „Jano, tohle jídlo je studené! Jano, proč jsi mi nevyprala ty ponožky? Jano, zavolej Petrovi, že mě bolí záda!“

Začala jsem se dusit. Přestala jsem spát, přestala jsem se smát. Kamarádky mě přestaly zvát ven – prý stejně nikdy nemám čas. Petr si ničeho nevšímal. Večer přišel domů, políbil mě na tvář a šel za mámou. Mně zbyl jen stín života, který jsem kdysi měla.

Jednoho dne jsem seděla v kuchyni a zírala do hrnku s kávou. Věra na mě křičela z obýváku, že chce jiný kanál v televizi. V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál. Zavolala jsem do domova důchodců Na Výsluní a domluvila schůzku. „Paní Novotná, máme volné místo od příštího týdne,“ řekla mi sestřička do telefonu. „Přivezte maminku kdykoliv.“

Celý týden jsem žila jako ve snu. Připravovala jsem Věřiny věci, vyplňovala papíry a vymýšlela výmluvy pro Petra. Když přišel ten den, byla jsem nervózní jako nikdy předtím. Věra seděla v autě a bručela: „Kam mě to vezeš? To je dlouhá cesta k doktorovi.“ Mlčela jsem.

V domově nás přivítovala usměvavá paní ředitelka. „Nebojte se, paní Věro, tady se o vás postaráme,“ říkala laskavě. Věra se rozhlížela kolem sebe a poprvé za dlouhou dobu byla zticha. Podepsala jsem všechny papíry a rychle odešla – bála jsem se, že si to rozmyslím.

Doma bylo ticho. Petr přišel až večer. „Kde je máma?“ zeptal se hned ve dveřích. „Je v domově důchodců,“ řekla jsem pevně. Nastalo hrobové ticho. „Jak jsi mohla? Bez mého vědomí?“ křičel na mě tak, jak jsem ho nikdy neslyšela. „Tohle ti nikdy neodpustím!“

Další dny byly peklo. Petr se mnou nemluvil, jen chodil po bytě jako duch. Jeho sestra Lucie mi volala a nadávala: „Jsi zrůda! Jak jsi mohla naši mámu odložit?“ Kamarádky mi psaly zprávy – některé mě chápaly, jiné odsuzovaly.

Ale já… já poprvé po letech spala celou noc. Ráno jsem si uvařila kávu a pustila si rádio nahlas. Začala jsem chodit na procházky, znovu jsem četla knihy a po večerech pletla svetr pro dceru Aničku.

Petr byl pořád odtažitý. Jednou večer přišel do kuchyně a řekl: „Nevím, jestli ti to někdy odpustím.“ Podívala jsem se mu do očí: „A co já? Kdo odpustí mně? Že jsem tři roky žila jako služka?“ Mlčel.

Jednou jsme šli s Aničkou na návštěvu za Věrou do domova. Seděla u okna a dívala se ven. Když nás uviděla, usmála se – poprvé za dlouhou dobu. „Tady je to klidné,“ řekla tiše. „Mají tu dobré jídlo.“ Byla jiná – klidnější, smířená.

Začali jsme za ní jezdit pravidelně. Petr viděl, že je o mámu dobře postaráno. Pomalu mezi námi opadával led.

Někdy večer sedím sama v obýváku a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Byla jsem sobecká? Nebo jsem konečně našla odvahu žít svůj život?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrým člověkem i tehdy, když myslíme sami na sebe?