„Jsem pro ně jen bankomat?“ – Můj boj o vlastní život po letech obětí pro rodinu

„Mami, kdy zase pošleš peníze? Potřebuju na školu a Lenka na nový notebook,“ ozvalo se z telefonu místo pozdravu. Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně v malém bytě v Mnichově, kde jsem už patnáct let uklízela byty a starala se o cizí děti, zatímco ty moje vyrůstaly doma v Praze beze mě. Vždycky jsem si říkala, že to dělám pro ně – pro Kláru a Lenku, aby měly lepší život, než jsem měla já. Ale teď, když slyším jejich hlas, cítím jen prázdno a únavu.

„Ahoj Klárko, jak se máš?“ zkusila jsem změnit téma, ale dcera mě přerušila: „Mami, fakt nemám čas. Prosím tě, pošli to co nejdřív.“ Pak už jen ticho. Zůstala jsem stát s mobilem v ruce a slzami v očích. Kdy se z mých dětí stali cizinci? Kdy jsem se já sama změnila v pouhý bankomat?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byly malé. Každý večer jsem jim četla pohádky, zpívala ukolébavky a slibovala, že je nikdy neopustím. Ale pak přišla nabídka práce v Německu – peníze, které by nám doma nikdy nestačily. Manžel Petr byl tehdy nezaměstnaný a já věděla, že musím něco udělat. „Jano, zvládneme to,“ říkal mi tehdy Petr. „Jen na pár let.“ Jenže pár let se protáhlo na patnáct.

Za tu dobu se všechno změnilo. Petr si našel jinou ženu a odešel. Dcery mi začaly psát méně a méně. Nejprve to byly dopisy plné obrázků a srdíček, pak už jen krátké SMS: „Mami, potřebuju peníze.“

Jednou za rok jsem přijela domů na Vánoce. Vždycky jsem přivezla dárky – nové mobily, oblečení, hračky. Ale místo radosti jsem cítila napětí. Klára byla odtažitá, Lenka trucovala. „Proč tu nejsi častěji?“ vyčetla mi jednou Klára. „Všichni mají mámu doma.“

„Dělám to pro vás,“ šeptala jsem tehdy zoufale. Ale ony už mě neposlouchaly.

Teď je Kláře dvacet tři a studuje práva. Lenka je na střední škole. Obě bydlí v našem bytě na Žižkově, který jsem splácela ze svých úspor. Já žiju sama v cizím městě, kde mě nikdo nezná.

Minulý týden mi volala sousedka z Prahy: „Jano, tvoje holky se pořád hádají kvůli penězům. Klára chce větší příspěvek na školu, Lenka si stěžuje, že jí dáváš míň.“

Zavolala jsem jim oběma na videohovor. „Holky, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

Klára protočila oči: „Zase řešíš peníze? Vždyť jsi vždycky říkala, že to děláš pro nás.“

Lenka přikývla: „A teď nám to vyčítáš?“

„Nechci vám nic vyčítat,“ snažila jsem se vysvětlit. „Jen bych chtěla… abyste mě někdy taky podpořily vy.“

Obě zmlkly. Pak Klára řekla: „Mami, my jsme tě o to nikdy nežádaly. To tys odešla.“

Ta slova mě bodla jako nůž do srdce. Opravdu jsem odešla? Nebo jsem jen chtěla zachránit naši rodinu?

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o promarněných narozeninách, o osamělých večerech u cizích lidí, o tom, jak jsem se snažila být dobrou matkou na dálku.

Druhý den ráno jsem potkala paní Novotnou, starou Češku z vedlejšího bytu. „Jano, proč jsi pořád tak smutná?“ zeptala se mě.

Rozplakala jsem se před ní jako malá holka. „Mám pocit, že už nejsem pro svoje děti nic víc než bankomat,“ svěřila jsem se jí.

Paní Novotná mě objala: „Víš, děti někdy nevidí všechno hned. Ale jednou pochopí.“

Ale co když nepochopí? Co když už je pozdě?

Začala jsem chodit na české setkání do místního kulturního centra. Poprvé po letech jsem si povídala s lidmi o něčem jiném než o práci a penězích. Smála jsem se, zpívala české písničky a cítila se zase trochu jako doma.

Jednou večer mi přišla zpráva od Lenky: „Mami, promiň za včera. Můžeme si někdy jen tak popovídat?“

Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň. Odpověděla jsem: „Samozřejmě, Leničko.“

Možná ještě není všechno ztracené.

Ale pořád si kladu otázku: Kde je hranice mezi obětí pro rodinu a ztrátou sebe sama? Má matka právo žít i pro sebe? Co myslíte vy?