Jsem vyčerpaná. Rodiče se rozvedli, ale jejich válka pokračuje – teď přes mou dceru

„Kláro, kdybys nebyla tak tvrdohlavá po svém otci, všechno by bylo jednodušší!“ křičí na mě máma přes telefon. V druhém sluchátku slyším tiché vzlyky své dcery Aničky, která nechápe, proč je maminka zase smutná. Je mi třicet tři let a mám pocit, že jsem pořád ta malá holka, která stojí mezi dvěma ohni.

Když jsem byla malá, naši se hádali kvůli všemu – od toho, jak mám mít ustlanou postel, až po to, jestli mám jít na gympl nebo na průmyslovku. Táta, Petr, byl vždycky ten tichý typ, co raději odešel do dílny a mlčel. Máma, Jana, byla naopak hlasitá a emotivní. Nikdy si neodpustili rýpnutí – ať už šlo o to, kdo zapomněl koupit chleba nebo kdo mě naučil špatně vyslovovat «ř». Nejhorší bylo, když mě stavěli proti sobě: „Kláro, řekni tátovi, že má konečně vynést koš!“ „Kláro, řekni mámě, že už mám dost jejích výčitek!“

Když mi bylo dvacet osm, přišel rozvod. Myslela jsem si, že to bude úleva. Že konečně budu mít klid. Ale místo toho začala nová válka – tentokrát o mě. Kdo mě pozve na Vánoce? Kdo mi koupí lepší dárek k narozeninám? Kdo mi pomůže s opravou bytu? Každý můj úspěch byl zásluhou jednoho z nich a každý můj neúspěch byl chybou toho druhého.

Pak přišla Anička. Moje malá holčička s velkýma očima a kudrnatými vlásky. Doufala jsem, že její narození spojí rodinu aspoň na chvíli. Ale stal se pravý opak. Máma i táta začali soupeřit o to, kdo bude lepší babička nebo dědeček. Máma mi nosila domácí polévky a kritizovala tátu: „On ti stejně nikdy nepomůže! Vždycky byl sobec.“ Táta zase kupoval Aničce drahé hračky a šeptal mi: „Tvoje máma ti jenom komplikuje život.“

Jednoho dne jsem seděla v kuchyni s Aničkou v náručí a máma přišla neohlášeně. „Kláro, proč jsi mi neřekla, že Anička má rýmu? To je jasné, že jsi ji nechala venku moc dlouho! Po kom to asi máš?“ Její pohled směřoval k fotce táty na lednici. O pár dní později přišel táta: „Vidíš, jak je Anička unavená? To má z toho tvého věčného uklízení a stresu. To máš po mámě.“

Začala jsem se dusit pod tíhou jejich očekávání. Každý můj krok byl pod drobnohledem. Když jsem Aničku dala do školky blízko mámy, táta se urazil: „Takže už pro tebe nejsem důležitý?“ Když jsem přijala tátovu nabídku na hlídání, máma mi vyčetla: „On ti ji určitě dá k televizi a bude ji krmit sladkostmi!“

Jednou večer jsem seděla s manželem Martinem u stolu a brečela do talíře polévky. „Já už nemůžu,“ šeptala jsem. „Mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá pro jednoho ani druhého.“ Martin mě objal: „Klárko, musíš jim říct dost. Tohle není normální.“

Ale jak jim to říct? Jak říct vlastní mámě a tátovi, že jejich válka ničí nejen mě, ale i jejich vnučku? Že už nechci být rozhodčí v jejich nekonečném zápase?

Jednoho dne jsem je pozvala oba najednou na návštěvu. Seděli naproti sobě u stolu jako dva cizí lidé. Anička si hrála na koberci s plyšákem a já sbírala odvahu.

„Mami, tati… Musím vám něco říct.“ Oba zvedli hlavy. „Vím, že se nemáte rádi. Vím, že jste spolu nebyli šťastní. Ale já už nechci být mezi vámi jako nějaký most nebo hromosvod. Chci být jenom Klára – vaše dcera a máma Aničky. Chci, abyste respektovali moje rozhodnutí a přestali mě stavět proti sobě.“

Nastalo ticho. Máma se zamračila: „Takže já jsem ta špatná?“ Táta se zvedl: „Já už stejně nemám co říct.“ Odešli každý jiným směrem.

Zůstala jsem sedět sama s Aničkou v náručí a slzami v očích. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správnou věc. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Dnes vím, že některé rány se nezahojí nikdy úplně. Ale možná je čas přestat žít život podle očekávání druhých a začít žít podle sebe.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít klid v rodině? Je možné přerušit tenhle začarovaný kruh? Co byste udělali vy na mém místě?