Když jméno a luxus rozdělí rodinu: Příběh o tom, co znamená být matkou v dnešním Česku

„Lucie, tohle už je moc! Podívej se na sebe, vždyť z té malé děláš panenku na výstavku!“ křičela na mě máma, když jsem jí ukazovala nový kašmírový overal pro moji šestitýdenní dceru. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně a cítila, jak se mi třesou ruce. Malá Sára spala v kočárku vedle nás, zabalená v dece s logem českého návrháře, a já měla pocit, že se propadám do země.

„Mami, já jen chci, aby měla to nejlepší. Vždyť víš, jak jsme vyrůstaly my. Vždycky jsme nosily věci po sestřenicích, nikdy nic nového…“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona mě přerušila.

„Tohle není o oblečení, Lucko! Tohle je o tom, že se snažíš něco dohánět přes malou. A to jméno… Sára? Proč ne nějaké hezké české jméno? Proč ne třeba Anička nebo Terezka?“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat její výčitky. Věděla jsem, že to přijde. Už když jsem oznámila jméno Sára, rodina se tvářila kysele. Prý je to moc moderní, moc cizí. Ale já chtěla něco jiného. Chtěla jsem, aby moje dcera byla výjimečná.

Když jsem byla malá, máma pracovala ve fabrice a táta byl pořád někde na montážích. Peněz bylo málo a já si slíbila, že moje dítě nikdy nebude muset nosit staré věci nebo se stydět za své jméno. Možná proto jsem už v těhotenství objednávala z internetu ty nejdražší dupačky a deky. Každý balíček mi přinášel pocit vítězství nad minulostí.

Jenže teď jsem stála tváří v tvář realitě. Máma nebyla jediná, kdo mě kritizoval. Na Facebooku se pod fotkami Sáry v luxusních šatičkách objevovaly komentáře: „Chudák dítě, vždyť si to ani neužije.“ „To je nějaká soutěž o nejdražší mimino?“ „A to jméno… proč ne něco normálního?“

Manžel Petr byl zpočátku nadšený. „Když máme možnost, proč jí to nedopřát?“ říkal. Jenže po pár týdnech začal být podrážděný. „Lucko, ty fakt musíš kupovat další značkovou čepičku? Vždyť to stojí jako moje boty do práce!“ hádal se se mnou jednoho večera.

„Petře, já jen chci, aby byla šťastná…“ šeptala jsem.

„Ona je mimino! Je jí šest týdnů! Myslíš, že pozná rozdíl mezi obyčejným bodyčkem a tímhle za tisícovku?“

Mlčela jsem. Možná měl pravdu. Ale já prostě nemohla přestat. Každý nový kousek oblečení byl pro mě důkazem, že jsem lepší matka než ta moje. Že dávám Sáře to, co jsem sama nikdy neměla.

Jednou večer jsem seděla u postýlky a pozorovala Sáru, jak spí. Její drobné ručičky svíraly plyšového medvídka od české značky a já si najednou uvědomila, že nevím, jestli ji vůbec zajímá, co má na sobě. Jestli jí tím vlastně neubližuju.

Druhý den přišla na návštěvu moje sestra Jana. „Lucko, lidi tě pomlouvají,“ řekla bez obalu. „Na hřišti si maminky šeptají, že jsi zblázněná do značek a že Sára bude rozmazlená.“

„A co mám dělat? Mám jí dát jméno po babičce a oblíkat ji do sekáče?“ vyjela jsem na ni.

Jana pokrčila rameny. „Já jen myslím, že bys měla být hlavně šťastná ty i Sára. Neřeš tolik ostatní.“

Ale jak to mám udělat? Když každý můj krok někdo komentuje? Když i vlastní máma mi říká, že dělám všechno špatně?

Začala jsem pochybovat o sobě i o svých rozhodnutích. Jednou večer jsme s Petrem seděli u televize a on najednou řekl: „Lucko, já tě mám rád takovou, jaká jsi. Ale bojím se, že se snažíš žít život někoho jiného.“

Rozplakala jsem se. Všechno to napětí ze mě spadlo. Uvědomila jsem si, že možná opravdu utíkám před vlastní minulostí a snažím se ji přebít luxusem a dokonalostí.

Začala jsem pomalu měnit svůj přístup. Nechala jsem Sáru běhat po bytě v obyčejných dupačkách od kamarádky a zjistila jsem, že je stejně šťastná jako v těch drahých. Přestala jsem tolik sdílet fotky na sociálních sítích a místo toho si užívala chvíle s rodinou.

Ale otázky zůstaly: Udělala bych to znovu stejně? Je špatné chtít pro své dítě to nejlepší? Nebo bych měla víc naslouchat sobě a méně ostatním?

Možná mi odpovíte vy: Co je podle vás důležitější – dát dítěti všechno materiální nebo mu ukázat lásku a pochopení? Myslíte si, že jméno může ovlivnit celý život? Ráda si přečtu vaše názory.