Když jsme navrhli domov důchodců pro tátu: Slzy, výčitky a rozpolcenost v srdci rodiny

„To nemyslíte vážně! Vy chcete tátu zavřít do domova?“ křičel Petr, jeho hlas se třásl a v očích měl slzy. Seděli jsme u starého kuchyňského stolu v domě, kde jsme vyrůstali. Všude kolem nás voněla polévka, kterou jsem právě dovařila, ale nikdo neměl chuť jíst. Táta seděl v rohu, tiše a shrbeně, jako by se snažil být neviditelný.

„Petře, já už to sama nezvládám,“ šeptla jsem. „Filip je ještě malý, potřebuje mě. A táta… vždyť vidíš, jak na tom je. Dům se rozpadá, on zapomíná brát léky, někdy ani neví, kde je. Co když jednou zapomene vypnout sporák? Co když spadne a nikdo tu nebude?“

Petr se na mě podíval s nenávistí v očích. „Ty bys ho tam fakt dala? Po všem, co pro nás udělal? Po tom, jak nás vychoval, když náš vlastní táta utekl?“

Zavřela jsem oči a snažila se nevzlykat. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak mě Josef učil jezdit na kole, jak mi pomáhal s úkoly, když jsem byla nemocná. Ale taky jsem si vybavila poslední týdny: jeho zmatené pohledy, špinavé prádlo, které už nezvládal prát, a sousedku paní Novotnou, která mi volala, že táta bloudí po vsi a neví, kde bydlí.

„Petře, já ho nechci dát pryč. Ale co když už to prostě nejde jinak?“

Petr vstal tak prudce, až židle zavrzala. „Já to nedovolím! Radši si ho vezmu k sobě!“

„A co tvoje práce? Tvoje děti? Myslíš, že to zvládneš?“

Mlčel. Věděla jsem, že má pravdu – jeho žena Lenka už teď sotva zvládala dvě malé děti a práci na směny v nemocnici. Ale Petr byl vždycky ten citlivější z nás dvou. Já byla ta praktická.

Táta se konečně ozval. „Děti… já nechci být na obtíž. Jestli mě chcete dát pryč… tak to udělejte.“ Jeho hlas byl slabý a zlomený.

„Tati,“ zašeptala jsem a sevřela mu ruku. „Nechceme tě dát pryč. Chceme jen, abys byl v bezpečí.“

V tu chvíli Filip vběhl do kuchyně s rozbitým autíčkem v ruce. „Babičko, opravíš mi to?“ zvolal omylem ke mně – nikdy babičku nepoznal. Zasmála jsem se přes slzy a pohladila ho po vlasech.

Ten večer jsme s Petrem seděli venku na zápraží a mlčky kouřili cigaretu za cigaretou. „Víš,“ začal Petr tiše, „já mám pocit, že když tátu dáme do domova, tak ho zradíme. Jako bychom mu řekli: už tě nepotřebujeme.“

„Ale co když je to právě naopak?“ odpověděla jsem. „Co když mu tím pomůžeme? Tam bude mít péči, společnost… Tady je sám mezi starými zdmi.“

Petr mlčel dlouho. Pak jen zašeptal: „Já nevím, co mám dělat. Jsem rozpolcený.“

Další dny byly plné hádek i ticha. Táta začal být ještě uzavřenější. Jednou večer jsem ho našla sedět na posteli s fotkou maminky v ruce. „Janičko,“ řekl tiše, „já už tu nechci být sám. Ale bojím se odejít.“

Objala jsem ho a poprvé od dětství jsem brečela v jeho náručí.

Nakonec jsme svolali rodinnou radu – přijela i teta Alena z Brna a bratránek Mirek z Prahy. Každý měl jiný názor: někdo říkal domov důchodců je ostuda, jiný že je to dnes běžné a že tam mají starci lepší život než sami doma.

Lenka nakonec řekla: „Moje babička byla v domově a byla tam šťastná. Ale musíte si být jistí, že to děláte pro něj – ne pro sebe.“

Rozhodnutí padlo až po týdnech – našli jsme pěkný domov v nedalekém městečku, kde by mohl mít svůj pokoj a zahradu. Táta souhlasil tiše a smířeně.

Den stěhování byl nejhorší v mém životě. Když jsme odjížděli z vesnice, táta se naposledy podíval na dům a řekl: „Děkuju vám za všechno.“

Teď za ním jezdíme každý víkend. Někdy je veselý, jindy smutný. Já pořád nevím, jestli jsme udělali správně.

Někdy si říkám: Je lepší obětovat vlastní život pro rodiče? Nebo je správné myslet i na sebe a své děti? Co byste udělali vy na mém místě?