Když láska bolí: Příběh o rodině, penězích a hranicích

„Petře, už zase volá tvoje máma!“ křičím z kuchyně, zatímco se snažím udržet vařící vodu v hrnci a zároveň neztratit nervy. Vím přesně, co přijde. Petr se podívá na displej, povzdechne si a zvedne telefon. „Ahoj mami… jo, dneska přišla výplata… ano, vím… ano, přinesu ti to večer.“ Položí mobil na stůl a ani se na mě nepodívá.

V tu chvíli mám chuť rozbít talíř o zem. Už několik let žijeme v tomhle začarovaném kruhu. Každý měsíc, když přijde výplata, jeho matka Zdeňka volá. Nikdy se nezeptá, jak se máme, jestli nepotřebujeme pomoct s dětmi nebo jestli jsme zdraví. Jenom peníze. Vždycky peníze.

Pamatuju si, jak jsem byla naivní, když jsme se s Petrem brali. Myslela jsem si, že jeho rodina bude moje rodina. Že budeme držet při sobě, pomáhat si navzájem. Ale brzy jsem pochopila, že v jejich světě je všechno o dluzích a splácení. Petrův otec František nikdy nevydržel v práci déle než pár měsíců. Tchyně byla kdysi účetní, ale už roky je doma a stěžuje si na zdraví. Každý měsíc mají „nečekané“ výdaje – rozbitá pračka, léky, oprava auta. A Petr? Ten vždycky najde způsob, jak jim poslat peníze.

„Proč jim pořád dáváš?“ ptám se ho tiše večer v posteli. „My taky nemáme nazbyt. Děti potřebují nové boty, školní výlet stojí majlant…“

Petr se na mě podívá s unavenýma očima. „To jsou moji rodiče. Co mám dělat? Nechat je na holičkách?“

„Ale kde je hranice? Kdy už to není pomoc, ale vydírání?“

Mlčíme. Mezi námi visí ticho těžké jako olovo.

Jednou večer přijdu domů dřív z práce a slyším Petrov hlas v obýváku. „Mami, já už fakt nemůžu… Nezlob se, ale tentokrát to nejde.“ Zastavím se ve dveřích a vidím ho sedět shrbeného na gauči s hlavou v dlaních. Po chvíli zavěsí a jen tak tam zůstane sedět.

„Co chtěla?“ zeptám se opatrně.

„Potřebují deset tisíc na opravu auta. Prý bez toho Franta nemůže do práce.“

„A ty máš deset tisíc?“

Zavrtí hlavou. „Nemám nic. Všechno jsme dali minulý měsíc na jejich nájem.“

Cítím směs vzteku a lítosti. Vztek na ně – na jeho rodiče – že ho takhle ždímají. Lítost k němu – protože je mezi dvěma mlýnskými kameny.

Další den mi volá tchyně přímo. „Lucko, prosím tě, promluv si s Petrem. On je poslední dobou nějaký divný. My opravdu potřebujeme tu pomoc.“ Její hlas je sladký jako med, ale já v něm slyším ledový podtón.

„Paní Zdeňko,“ začnu opatrně, „my taky máme svoje starosti. Děti rostou, všechno je drahé…“

„Ale my jsme vaše rodina! Rodina si přece pomáhá!“ skočí mi do řeči.

Zavřu oči a snažím se nevybuchnout. „Ano, rodina si pomáhá. Ale taky by měla chápat, když už to nejde.“

Z druhé strany ticho a pak uražené: „Tak dobře.“ Zavěsí.

Večer doma dusno. Petr je nervózní, děti cítí napětí a jsou protivné. Já mám pocit, že se dusím.

O pár dní později přijde dopis od exekutora. Tchán si vzal půjčku na své jméno a dal naši adresu jako kontaktní. Petr zbledne, když to čte.

„Tohle už nejde,“ řeknu rozhodně. „Musíme si nastavit hranice.“

Petr mlčí dlouho do noci. Nakonec řekne: „Já nevím jak.“

Sedíme spolu u stolu a píšeme dopis jeho rodičům. Vysvětlujeme situaci – že už nemůžeme dál finančně pomáhat, že máme vlastní rodinu a závazky. Petr brečí. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného.

Tchyně nám přestane volat. Místo toho píše dlouhé zprávy plné výčitek a citového vydírání. Děti se ptají, proč už nechodíme k babičce a dědovi.

Petr je smutný, ale zároveň cítím úlevu. Poprvé za dlouhou dobu máme doma klid.

Občas přemýšlím: Udělali jsme správně? Je správné chránit svoji rodinu i za cenu toho, že zklameme ty druhé? Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním?

Co byste udělali vy? Má láska k rodičům nějaké meze?