Když láska čelí soudům cizích: Příběh Tomáše a Jitky

„To si děláš srandu, Tomáši? Tohle je tvoje žena?“ ozvalo se mi v Messengeru od bývalého spolužáka Petra sotva jsem sdílel naši společnou fotku z výročí na Facebooku. V tu chvíli jsem měl chuť telefon zahodit. Ale místo toho jsem otevřel komentáře pod příspěvkem. Byly tam desítky reakcí – některé milé, ale většina plná posměšků a uštěpačných poznámek. „Tomáši, ty bys mohl mít lepší,“ psala dokonce i moje sestřenice Lenka. „Jitka je fajn, ale… no, víš jak.“

Seděl jsem v kuchyni, ruce se mi třásly vztekem i bezmocí. Jitka zrovna v obýváku skládala prádlo a zpívala si pod nos. Netušila, co se děje. V hlavě mi běželo: Mám jí to říct? Mám to ignorovat? Proč jsou lidi tak zlí?

Jitku jsem poznal na vysoké škole v Brně. Nebyla typ, za kterým by se každý otočil – spíš tichá knihomolka s laskavýma očima a smíchem, který dokázal rozsvítit i nejtemnější den. Zamiloval jsem se do jejího humoru, do toho, jak uměla naslouchat, do jejího klidu. Nikdy jsem neřešil, jestli má pár kilo navíc nebo že nenosí make-up. Pro mě byla krásná taková, jaká je.

Ale teď… teď mi cizí lidé cpali do hlavy pochybnosti. „Tomáši, fakt ti to nevadí?“ ptal se mě v práci kolega Mirek, když si všiml té internetové bouře. „Já bych to asi nedal.“

„A co bych měl nedat?“ vyjel jsem na něj ostřeji, než jsem chtěl. „Že mám ženu, která mě miluje a stojí při mně? Že máme dvě zdravé děti a domov, kam se rád vracím?“

Mirek pokrčil rameny: „Hele, já ti to přeju, ale víš jak… lidi jsou svině.“

To už jsem věděl moc dobře. Každý den přibývaly nové komentáře. Některé byly jen hloupé vtípky, jiné vysloveně zlé: „Tomáš je fešák, Jitka je jak jeho teta.“ „Tohle je důkaz, že láska je slepá.“ „Chudák Tomáš, mohl by mít modelku.“

Začal jsem být podrážděný i doma. Jitka si toho všimla: „Co se děje? Něco v práci?“

Chvíli jsem mlčel a pak to ze mě vypadlo: „Lidi na internetu… píšou o tobě hnusné věci.“

Jitka zbledla. „O mně? Proč?“

„Protože jsem dal naši fotku na Facebook. A protože jsou zlí.“

Sedli jsme si spolu ke stolu. Jitka měla slzy v očích: „Tohle jsem nikdy nechtěla. Nechci být terčem posměchu.“

Objal jsem ji: „Jitko, já tě miluju. Nezáleží mi na tom, co říkají ostatní.“

Ale pravda byla, že mě to žralo. Ne kvůli sobě – kvůli ní. Kvůli tomu, že někdo dokáže takhle ublížit člověku, který by neublížil ani mouše.

Večer jsem seděl u počítače a napsal dlouhý status:

„Možná si myslíte, že máte právo hodnotit vzhled mojí ženy. Možná si myslíte, že láska závisí na tom, jak kdo vypadá. Ale já vám řeknu jedno: Jitka je pro mě nejkrásnější žena na světě. Je to ona, kdo mě podržel ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř. Je to ona, kdo se směje mým hloupým vtipům a kdo mě učí trpělivosti a pokoře. Pokud vám to nestačí k tomu, abyste ji respektovali, pak vás ve svém životě nepotřebuju.“

Dlouho jsem váhal, jestli to zveřejnit. Ale nakonec jsem klikl na „sdílet“. Byl to risk – mohl jsem tím všechno ještě zhoršit.

Reakce přišly rychle. Někteří lidé mi psali soukromě omluvy za své komentáře. Jiní mě podpořili: „Tome, máš pravdu! Každý by měl hledět na sebe.“ Ale samozřejmě se našli i tací, kteří pokračovali v posměchu.

Druhý den ráno přišla Jitka do kuchyně s telefonem v ruce: „Viděla jsem tvůj status…“

Bál jsem se její reakce.

Usmála se a objala mě: „Děkuju ti. Vážně… děkuju.“

Ten den jsme šli spolu na procházku do parku s dětmi. Lidé nás pozorovali – někteří s úsměvem, jiní s pohrdavým pohledem. Ale já držel Jitku za ruku pevněji než kdy dřív.

Večer jsme seděli na balkoně a dívali se na hvězdy.

„Myslíš, že to někdy přestane?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale vím jedno – nikdy tě nenechám samotnou čelit téhle nenávisti.“

Od té doby jsme byli silnější. Naučili jsme se nevšímat si zlých jazyků a chránit naši rodinu před cizím soudem.

Ale někdy večer přemýšlím: Proč je pro tolik lidí důležitější vzhled než opravdová láska? Co vede člověka k tomu, aby soudil druhé podle fotky na internetu?

A ptám se vás: Myslíte si, že bych měl mlčet a nechat to být? Nebo má smysl bojovat za svou lásku i proti anonymní nenávisti?