Když láska zhořkne: Výživné, které roztrhlo naši rodinu

„Tohle už není fér, Martine! Myslíš si, že když máš víc peněz, můžeš si Terezku koupit?“ křičela jsem na něj v předsíni našeho bývalého bytu, kde jsme se opět sešli kvůli dalšímu nekonečnému dohadování o výživném. Martin stál naproti mně, ruce zkřížené na prsou, a jeho pohled byl tvrdý jako kámen. „Nechci si ji kupovat, Lenko. Jen nechci platit za tvoje nové kabelky a kafe s kamarádkama. Výživné je pro Terezku, ne pro tebe.“

V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit. Ale místo toho jsem jen sevřela pěsti a snažila se ovládnout. Věděla jsem, že Terezka sedí v dětském pokoji a slyší každé naše slovo. Bylo mi z toho zle. Jak jsme se sem dostali? Ještě před dvěma lety jsme spolu plánovali dovolenou v Krkonoších a smáli se nad tím, jak Terezka poprvé stojí na lyžích. Teď jsme dva cizinci, kteří bojují o každý den s dítětem a každou korunu.

Rozvod byl peklo. Martin mi vyčítal, že jsem moc doma a málo vydělávám. Já jemu zase, že je pořád v práci a na nás nemá čas. Nakonec jsme si řekli dost. Ale místo úlevy přišla válka – o byt, o auto, o Terezku. Nejhorší ale bylo to nekonečné papírování a soudy. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi soudkyně oznámila výši výživného: „Pane Nováku, budete platit pět tisíc korun měsíčně.“ Martin se tehdy jen ušklíbl a já věděla, že tohle je teprve začátek.

Od té doby se naše vztahy jen zhoršovaly. Martin mi posílal peníze pozdě nebo vůbec. Když jsem mu volala, abych mu to připomněla, začal mě obviňovat, že ho chci zruinovat. „Víš vůbec, kolik stojí život? Terezka potřebuje nové boty, školní pomůcky, kroužky… To všechno platím já!“ hádala jsem se s ním do telefonu jednou večer, když jsem počítala poslední stovky před výplatou.

„A co já? Myslíš, že nemám výdaje? Platím nájem za garsonku, splácím auto…“ odpověděl mi podrážděně. „To je tvůj problém,“ odsekla jsem a položila telefon.

Terezka to všechno cítila. Bylo jí teprve sedm let a už věděla, co znamená slovo „výživné“. Jednou přišla ze školy a zeptala se: „Mami, proč se s tátou pořád hádáte kvůli penězům? Já bych radši měla oba doma.“ V tu chvíli mi bylo do breku. Objala jsem ji a slíbila jí, že se budeme snažit být lepší rodiče. Ale jak to udělat, když jsme každý na jiné straně barikády?

Jednou večer jsem seděla u stolu s mamkou a svěřovala se jí: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Martin mi dluží dva měsíce výživné a já nevím, jak zaplatím družinu.“ Mamka mě pohladila po ruce: „Lenko, musíš být silná kvůli Terezce. Ale taky si nenech všechno líbit. Zkus to řešit přes exekutora.“

Jenže já nechtěla jít tak daleko. Pořád jsem doufala, že se s Martinem nějak domluvíme jako dva dospělí lidé. Ale místo toho přišla další rána – Martin podal žádost o snížení výživného. Prý má nižší příjmy a nemůže si to dovolit. Když mi to oznámil po telefonu, rozbrečela jsem se: „To myslíš vážně? Terezka přece není levnější jen proto, že ty máš míň peněz!“

Začali jsme spolu komunikovat už jen přes SMS nebo emaily. Každé předání Terezky bylo napjaté – ona se mě držela za ruku a nechtěla jít k tátovi, nebo naopak nechtěla zpátky ke mně. Byla zmatená a nešťastná. Jednou mi řekla: „Mami, já už nechci být balíček mezi váma.“

V práci jsem byla podrážděná a unavená. Kolegové si šeptali za mými zády – věděli o mém rozvodu i o tom, že mám finanční problémy. Jednou za mnou přišla šéfová: „Lenko, potřebuju s tebou mluvit o tvých výsledcích…“ Věděla jsem, co přijde. Výkonnost šla dolů a já měla strach o místo.

Jednoho dne mi přišel dopis od soudu – další stání kvůli výživnému. Seděla jsem v tramvaji číslo 22 a dívala se z okna na šedivé domy Prahy. Přemýšlela jsem, kde jsme udělali chybu. Proč musí být rozvod taková válka? Proč musí dítě trpět kvůli našim sporům?

U soudu jsme seděli naproti sobě jako dva nepřátelé. Martin měl s sebou právníka, já jen papíry s účtenkami za Terezčiny věci. Soudkyně nás vyslechla a pak řekla: „Musíte si uvědomit, že vaše dcera potřebuje oba rodiče i vaši spolupráci.“ Kývala jsem hlavou a v duchu si říkala – jak mám spolupracovat s někým, kdo mě nenávidí?

Po soudu jsme šli každý jinam. Martin odcházel rychlým krokem bez jediného pohledu zpět. Já stála na chodbě a cítila se prázdná. Doma mě čekala Terezka s otázkou v očích: „Mami, bude už klid?“ Objala jsem ji a slíbila jí to – i když jsem sama nevěřila.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Dá se vůbec po rozvodu zůstat rodiči bez nenávisti? Nebo je každý rozchod začátkem války?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat dál nebo je lepší ustoupit kvůli dítěti?