Když mateřská láska bolí: Příběh snachy v české rodině, kde spravedlnost chyběla

„Proč jsi zase přinesla ty levné koláče? Víš přece, že Martina peče mnohem lépe!“ slyšela jsem za zády hlas paní Květoslavy, mé tchyně, sotva jsem položila plech na stůl. Bylo to už po několikáté, co mi dala najevo, že v jejích očích nikdy nebudu dost dobrá. Stála jsem v kuchyni jejich bytu na pražském sídlišti a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Petr, můj muž, se na mě podíval omluvně, ale neřekl ani slovo.

Martina, jeho sestra, právě přicházela s tácem domácích věnečků a všichni kolem stolu začali nadšeně tleskat. „To je úžasné, Martinko! Ty jsi prostě naše zlatíčko,“ rozplývala se paní Květoslava a objala ji. Já jsem stála stranou a cítila se jako vetřelec ve vlastní rodině.

Nebylo to poprvé. Od svatby jsem měla pocit, že pro tchyni nikdy nebudu dost dobrá. Když jsme s Petrem oznámili, že čekáme dítě, paní Květoslava jen suše poznamenala: „No hlavně aby to bylo zdravé. U Martiny to bylo vždy bez problémů.“ Když se nám narodila dcera Anička, tchyně ji sotva pohladila. Zato Martinina dvojčata dostávala dárky k svátku i k narozeninám a každou neděli jezdila babička s dortem jen za nimi.

Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se Petra: „Proč nás tvoje máma nemá ráda? Co jsem jí udělala?“ Petr jen pokrčil rameny: „Ona je prostě taková. S Martinou si vždycky rozuměla víc.“ Ale já jsem věděla, že je v tom něco víc. Možná jsem nebyla ta správná snacha – neuměla jsem vařit svíčkovou podle jejího receptu, neměla jsem vždy perfektně uklizený byt a hlavně – pocházela jsem z malého města na Vysočině, zatímco Martina byla z Prahy a měla prestižní práci v bance.

Začala jsem se snažit víc. Pekla jsem koláče podle starých receptů, které mi paní Květoslava neochotně půjčila. Zvala jsem ji na návštěvy, nabízela jí pomoc s nákupy i s úklidem. Ale pokaždé jsem narazila na zeď. „Nech to být, Danielo. Martina už mi všechno zařídila,“ slyšela jsem často.

Jednoho dne přišla rána – Petr přišel domů s tím, že jeho matka chce přepsat byt na Martinu. „Ale vždyť jsme jí tolik pomáhali! Vždyť jsme tu každý víkend!“ vyhrkla jsem zoufale. Petr jen seděl tiše a díval se do země. „Já s tím nic neudělám,“ řekl nakonec.

Začala jsem být podrážděná a hádky mezi mnou a Petrem byly čím dál častější. Cítila jsem se odstrčená nejen v jeho rodině, ale i ve vlastním manželství. Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na Aničku, jak si kreslí sluníčko. Najednou se mi zhroutil svět – uvědomila jsem si, že už nemám sílu bojovat o uznání tam, kde o mě nikdo nestojí.

„Mami, proč babička nechce přijít na moje narozeniny?“ zeptala se mě Anička tiše. V tu chvíli mi puklo srdce. Co mám říct dítěti? Že některé lásky jsou podmíněné? Že někdy nestačí být hodná a snažit se?

Rozhodla jsem se napsat paní Květoslavě dopis. Otevřeně jsem jí popsala své pocity – bolest, smutek i touhu po tom být součástí rodiny. Odpověď nikdy nepřišla.

Čas plynul a já jsem se naučila žít bez očekávání. Přestala jsem se snažit zavděčit někomu, kdo o to nestojí. S Petrem jsme si prošli krizí, ale nakonec jsme si uvědomili, že naše rodina je to nejdůležitější – já, on a Anička.

Dnes už vím, že některé věci nezměním. Ale stále mě trápí otázka: Proč někteří lidé dokážou milovat jen jedno ze svých dětí nebo vnoučat? A co to udělá s těmi ostatními?

Možná nejsem dokonalá snacha ani matka, ale vím jedno – nikdy nedovolím, aby moje dcera cítila stejnou bolest jako já.

A tak se ptám: Je možné najít spravedlnost v rodině, kde láska není rozdělována stejně? Má smysl bojovat o uznání tam, kde ho nikdy nedostaneme?