Když mezi matkou a synem zavládne ticho: Příběh Jany a Tomáše

„Tomáši, prosím tě, ozvi se mi aspoň jednou za týden! Vždyť jsi můj jediný syn…“ šeptala jsem do telefonu, i když jsem věděla, že na druhém konci už dávno nikdo neposlouchá. Bylo pondělí večer, venku pršelo a já seděla u kuchyňského stolu, kde jsme spolu kdysi hrávali člověče, nezlob se. Teď tu bylo ticho. Jen tikot hodin a můj těžký dech.

Nikdy jsem si nemyslela, že se tohle může stát zrovna nám. Tomáš byl vždycky můj parťák. Po smrti jeho otce jsme byli jen my dva. Všechno jsme zvládli spolu – první den ve školce, rozbité koleno, maturitu i přijímačky na vysokou. Když mi poprvé přivedl domů svou přítelkyni Lucii, byla jsem nervózní, ale snažila jsem se být milá. „Mami, Lucie je skvělá holka,“ říkal s jiskrou v oku. „To věřím,“ usmála jsem se tehdy a nabídla jí koláč.

Jenže časem jsem začala cítit, že něco není v pořádku. Tomáš mi volal čím dál míň. Když už jsme spolu mluvili, byl nervózní a krátký. „Mami, promiň, teď nemůžu mluvit dlouho. Lucie čeká…“ A pak už jen ticho. Jednou jsem mu napsala zprávu: „Chybíš mi.“ Odpověď přišla až za dva dny: „Mami, musím se víc soustředit na svůj život. Lucie říká, že bychom měli být samostatní.“

Samostatní? Co to znamená? Vždyť jsem ho nikdy nedusila! Jen jsem chtěla vědět, jak se má. Začala jsem si všímat, že když volám, často to zvedne Lucie: „Tomáš teď nemůže. Ozve se později.“ Ale později nikdy nepřišlo.

Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Jano, dlouho jsem neviděla Tomáše. Je všechno v pořádku?“ ptala se starostlivě. Sklopila jsem oči a jen pokrčila rameny. „Asi má hodně práce,“ zalhala jsem.

Večer jsem seděla v obýváku a dívala se na staré fotky. Tomáš s rozesmátou pusou na kole, Tomáš v maturitním obleku, Tomáš objímající mě na Vánoce. Slzy mi stékaly po tváři a já si připadala zbytečná.

Jednou v noci jsem to nevydržela a zavolala mu znovu. „Tomáši, prosím tě, co se děje? Proč se mi neozýváš? Udělala jsem ti něco?“ Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak se ozval jeho unavený hlas: „Mami, Lucie si myslí, že bys měla respektovat naše soukromí. Nechci žádné hádky.“

„Ale já tě miluju! Jsi můj syn!“ vykřikla jsem zoufale.

„Já vím… Ale potřebuju žít svůj život,“ řekl tiše a zavěsil.

Od té doby už nevolal vůbec. Každý den jsem kontrolovala telefon, jestli nepřišla zpráva nebo aspoň e-mail. Nic. Jen reklamy a upomínky z banky.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do Stromovky, abych doma neseděla sama mezi vzpomínkami. Jednou jsem tam potkala starého známého, Petra z práce. „Jano, co je s tebou? Vypadáš smutně,“ řekl upřímně.

„Tomáš se mnou nemluví,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Petr pokýval hlavou: „To je dneska časté. Děti chtějí být samostatné… Ale někdy je to moc kruté.“ Povídali jsme si dlouho o dětech, o životě i o tom, jak je těžké přijmout samotu.

Začala jsem chodit na setkání rodičů v podobné situaci. Bylo nás tam víc – maminky i tatínkové, kteří přišli o kontakt s dětmi kvůli novým partnerům nebo jiným konfliktům. Sdíleli jsme své příběhy a plakali spolu.

Jednou mi jedna paní řekla: „Jano, musíš žít i pro sebe. Najdi si něco, co tě bude těšit.“ Zkusila jsem keramiku a začala malovat hrníčky s motivy z dětství.

Ale každý večer před spaním jsem si položila ruku na srdce a šeptala: „Tomáši, mám tě ráda…“

Po roce přišel dopis – ručně psaný! Poznala jsem Tomášovo písmo hned na první pohled. S třesoucíma rukama jsem ho otevřela:

„Mami,
Omlouvám se za to ticho mezi námi. Bylo to těžké období pro mě i pro Lucii. Potřeboval jsem najít sám sebe a pochopit, jak být dobrým partnerem i synem zároveň. Doufám, že mi odpustíš a že najdeme cestu zpátky k sobě.
Tvůj Tomáš“

Slzy mi tekly po tváři – tentokrát ale byly jiné než dřív. Byla v nich úleva i naděje.

Dnes už vím, že někdy musíme nechat děti odejít, aby se mohly vrátit silnější a dospělejší. Ale ta bolest ticha mezi matkou a synem… To je něco, co bych nepřála žádné ženě.

Řekněte mi – co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit takové ticho? Nebo by vás to navždy změnilo?