Když se domov změní v bojiště: Příběh jedné matky

„To snad nemyslíš vážně, Petro! Už zase jsi mi vzal klíče od sklepa? Potřebuju tam uložit zavařeniny!“ křičela jsem z kuchyně, zatímco jsem slyšela, jak Jana bouchla dveřmi od koupelny. V tu chvíli jsem měla pocit, že můj vlastní hlas zní cize, jako bych to nebyla já. Ale byla. Byla jsem to já – Marie, padesátiletá žena, která celý život dřela, aby měla svůj malý byt na pražském sídlišti, a teď v něm neměla ani klid na zavařování.

Petr s Janou se k nám nastěhovali před půl rokem. Petr přišel o práci v autoservisu a Jana čekala dítě. Bylo mi jasné, že potřebují pomoc. „Jen na pár měsíců, mami,“ říkal tehdy Petr a díval se na mě těma svýma modrýma očima, které měl po mně. „Nechci tě obtěžovat.“

Ale pár měsíců se změnilo v půl roku a já začala mít pocit, že už nejsem paní svého bytu. Jana si přivlastnila kuchyň – všechno muselo být podle ní: „Marie, takhle se už dneska nevaří. Ty tvoje knedlíky jsou moc hutné.“ Petr zabral obývák svými krabicemi s autodíly a večer seděl u televize s nohama na mém konferenčním stolku. A já? Já jsem se krčila v ložnici a přemýšlela, kde jsem udělala chybu.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi: „Tvoje máma je hrozně staromódní. Pořád něco uklízí a všechno musí být podle ní,“ šeptala Jana. „Vydrž to, až se narodí malá, najdeme si něco vlastního,“ odpověděl Petr.

Zamrazilo mě. Najednou jsem si uvědomila, že jsem pro ně jen překážka. Ale copak jsem nebyla ta, kdo jim otevřel dveře? Kdo vařil polévky, když Jana měla ranní nevolnosti? Kdo platil elektřinu, když Petr neměl ani korunu?

Začaly hádky. Nejprve kvůli maličkostem – špatně uklizené boty v předsíni, rozbitý hrnek po babičce. Pak přišly větší věci: „Mami, proč jsi mi vyprala tričko na šedesát? Bylo nové!“ „Jano, prosím tě, nemůžeš dávat plenky do mé pračky bez sáčku!“

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na starou fotku Petra jako malého kluka. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu chodili do Stromovky krmit labutě. Tehdy byl tak vděčný za každý rohlík navíc. Teď mi připadalo, že je mu všechno málo.

Jednoho dne přišla Jana s návrhem: „Marie, myslím, že by bylo lepší, kdybyste si našla něco menšího. My bychom tu mohli zůstat s malou.“ Zůstala jsem stát jako opařená. „To myslíš vážně? To je můj byt!“ vykřikla jsem.

Petr mlčel. Jen se díval do země.

Další dny byly jako zlý sen. Jana mě ignorovala, Petr chodil domů pozdě a já měla pocit, že se dusím ve vlastním domě. Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti jen proto, abych nemusela být doma.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala své sestře Aleně: „Já už nevím, co mám dělat. Mám pocit, že mě vlastní syn vyhání z bytu.“ Alena mě vyslechla a pak řekla: „Musíš si stát za svým. Je to tvůj domov.“

Následující den jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Petře,“ začala jsem tiše, „já vás mám ráda a chápu, že to nemáte lehké. Ale tohle je můj domov. Nemůžu žít ve strachu a napětí.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Mami, promiň… Já nevěděl, že to tak cítíš.“

Jana jen protočila oči: „Tak si najdeme něco jiného.“

A tak odešli. Bylo mi smutno i úlevně zároveň. Najednou byl byt tichý – až moc tichý. Ale byl zase můj.

Dnes často přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Měla jsem být přísnější hned na začátku? Nebo je chyba v tom, že jsme si nikdy neřekli všechno na rovinu?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné pomáhat rodině bez toho, aby člověk přišel o vlastní domov?