Když se domov změní v cizí svět: Příběh Haliny Novotné z Brna

„Tohle už není domov, Tomáši! Slyšíš mě vůbec?“ křičela jsem přes rámus hudby, která duněla z obýváku. Bylo úterý večer a já stála v předsíni bytu svého syna, kde jsem kdysi bývala vítaným hostem. Teď jsem se cítila jako vetřelec. Lucie, jeho žena, právě nalévala další rundu vodky svým kamarádkám a smála se tak hlasitě, že mi to drásalo nervy. Tomáš seděl v kuchyni, hlavu v dlaních, a mlčel.

„Mami, prosím tě…“ zamumlal sotva slyšitelně, aniž by ke mně vzhlédl. „Nech to být.“

Ale jak bych to mohla nechat být? Vždyť jsem ho vychovala sama po smrti manžela, dřela jsem ve dvou zaměstnáních, abych mu dala všechno. A teď vidím, jak se mu život rozpadá pod rukama a on jen tiše přihlíží.

Když si Tomáš bral Lucii před třemi lety, byla to milá, tichá dívka z vedlejšího paneláku. Pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici na Vinohradech a já byla šťastná, že má po boku někoho spolehlivého. Jenže poslední rok se všechno změnilo. Lucie začala chodit s novou partou – samí hluční lidé, kteří se u nich doma střídali jako na běžícím pásu. Každý víkend večírky, někdy i ve všední dny. Hudba, alkohol, smích až do rána. Sousedi si stěžovali, ale Tomáš jen pokrčil rameny.

Jednou jsem ho našla sedět na schodech před domem. „Mami, já už nevím…“ řekl tehdy tiše. „Ona říká, že potřebuje vypnout. Že je práce v nemocnici těžká a že si zaslouží trochu zábavy.“

„A co ty?“ zeptala jsem se. „Myslíš na sebe?“

Jen zavrtěl hlavou. „Já… já ji nechci ztratit.“

Od té doby jsem měla pocit, že se propadá do sebe. Přestal chodit s kamarády na fotbal, přestal jezdit ke mně na nedělní obědy. Když jsem mu volala, byl vždycky unavený nebo měl práci. A když jsem přišla neohlášeně, našla jsem ho většinou zavřeného v ložnici s knihou na klíně a Lucii s partou v obýváku.

Jednou jsem si dovolila Lucii něco říct. „Lucie, myslíš, že byste dnes mohli být trochu tišší? Sousedi si stěžují a Tomáš je unavený.“

Podívala se na mě s úsměvem, který byl všechno jen ne milý. „Halino, je to i můj byt. Tomášovi to nevadí.“

Ale vadilo mu to. Viděla jsem to v jeho očích pokaždé, když jsem odcházela a on za mnou zavíral dveře.

Začala jsem mít strach. Nejen o Tomáše, ale i o jejich manželství. Měla jsem chuť zasáhnout – promluvit si s Lucií znovu, nebo dokonce zajít za jejími rodiči. Ale co když tím všechno jen zhorším? Co když mě Tomáš začne nenávidět?

Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Dvořáková: „Paní Novotná, už to takhle dál nejde! Včera tu byla policie! Křik, rozbité sklo… Váš syn je hodný kluk, ale ta jeho žena…“

Cítila jsem se bezmocná jako nikdy předtím. Večer jsem seděla doma u stolu a dívala se na staré fotky – Tomáš jako malý kluk na výletě v Beskydech, Tomáš s maturitním vysvědčením v ruce… Kde se to všechno pokazilo?

Příští den jsem se rozhodla jít za Tomášem do práce. Čekala jsem ho před budovou IT firmy na Vídeňské ulici. Když mě uviděl, překvapeně zamrkal.

„Mami? Co tu děláš?“

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně.

Sedli jsme si do malé kavárny naproti. Chvíli mlčel a pak začal mluvit – poprvé za dlouhou dobu otevřeně.

„Já už nevím, co mám dělat,“ přiznal tiše. „Lucie je pořád pryč nebo má doma někoho z těch svých kamarádů. Když jí něco řeknu, pohádáme se. Říká mi, že jsem nudný suchar.“

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Chci klid. Chci domov.“

Bylo mi do pláče. Chtěla jsem ho obejmout jako kdysi, když byl malý a bál se bouřky. Ale byl dospělý muž a já nevěděla, jestli mám právo zasahovat.

Doma jsem dlouho přemýšlela. Měla bych Lucii říct pravdu do očí? Nebo mám nechat Tomáše, aby si to vyřešil sám? Co když tím zničím jejich manželství? Ale co když tím zachráním svého syna?

Následující týden byl u nich další večírek – tentokrát hlučnější než kdy jindy. Volali mi sousedé i správce domu. Nakonec přijela policie.

Druhý den ráno mi Tomáš volal: „Mami… já už to nevydržím.“

Přijel ke mně domů s jedním kufrem a seděl u stolu stejně jako kdysi – tichý a zlomený.

„Co mám dělat?“ zeptal se mě zoufale.

A já nevěděla.

Teď tu sedím a píšu tenhle příběh pro vás všechny – pro matky i otce, kteří vidí své děti trpět a nevědí, jestli mají zasáhnout nebo nechat věci být.

Možná mi poradíte vy: Má matka právo zasahovat do života svého dospělého dítěte? Nebo bych měla stát stranou a jen doufat, že najde sílu postavit se za sebe sám?