Když se máma nastěhovala k nám – Příběh o lásce, vině a hranicích

„Mami, prosím tě, nemůžeš aspoň na chvíli ztlumit tu televizi? Klára se snaží učit!“ volám z kuchyně, kde se snažím uvařit večeři a zároveň dohlížet na syna, který si pod stolem hraje s Legem. Máma mě neslyší, nebo spíš nechce slyšet. Zvuk starých českých filmů se rozléhá celým bytem, až mám pocit, že mi praskne hlava. Klára zabouchne dveře od pokoje a já slyším, jak si pod vousy nadává.

Sedm měsíců. Přesně tolik je to, co máma po mrtvici přišla bydlet k nám. Bylo to samozřejmé rozhodnutí – vždyť je to přece moje máma. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, jak moc se všechno změní.

Petr, můj muž, byl ze začátku chápavý. „Je to jen na chvíli,“ říkal. „Než se zotaví.“ Jenže máma se zotavuje pomalu a s každým dnem je jasnější, že už nikdy nebude tak samostatná jako dřív. A já? Já jsem unavená. Unavená z věčného dohadování, z kompromisů, z toho, že už nemám ani kout, kde bych mohla být sama.

„Jano, kde mám prášky?“ ozve se máma z obýváku. Vzdychnu a jdu jí je podat. Přitom zahlédnu Petra, jak si v předsíni potichu obléká bundu. „Kam jdeš?“ zeptám se tiše.

„Jen na chvíli ven. Potřebuju vzduch,“ odpoví a ani se na mě nepodívá.

Někdy mám pocit, že se naše manželství rozpadá přímo před očima. Dřív jsme si večer sedli ke sklence vína, povídali si o práci, o dětech. Teď je všechno jen o mámě. O tom, co potřebuje, co jí chybí, co ji bolí.

Klára je v pubertě a má pocit, že jí máma zabírá místo v jejím vlastním domě. „Proč musí bydlet s námi? Nemůže jít do nějakého domova?“ ptá se mě jednou večer, když ji ukládám ke spánku.

„To bys chtěla, abych ji odložila?“ vyjedu na ni ostřeji, než bych chtěla.

„Já nevím… Jen chci mít zase klid,“ šeptne a otočí se ke zdi.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jestli jsem špatná dcera nebo špatná matka. V práci jsem poslední dobou podrážděná a kolegyně si toho všimly. „Jano, nejsi v pohodě?“ ptá se mě Ivana u kávovaru.

„Máma bydlí u nás,“ odpovím prostě a ona jen chápavě přikývne. „To znám. Moje tchyně byla u nás půl roku a málem jsme se s mužem rozvedli.“

Začínám chápat, proč tolik lidí volí domovy pro seniory. Ale já si to nedokážu představit. Máma mi obětovala celý život – rozvedla se s tátou, když mi bylo osm, a všechno zvládala sama. Teď je řada na mně.

Jenže někdy mám chuť utéct. Zavřít dveře a nevrátit se. Když máma večer začne vyprávět ty samé příběhy dokola a Klára protočí oči, cítím v sobě vztek i lítost zároveň.

Jednou v noci slyším tichý pláč z obýváku. Jdu tam a vidím mámu sedět na gauči s kapesníkem v ruce.

„Co se děje?“ sednu si vedle ní.

„Jsem ti na obtíž,“ řekne tiše.

„To není pravda…“ začnu, ale ona mě přeruší:

„Vím to. Vidím to na vás všech. Klára mě nemá ráda, Petr se mi vyhýbá… A ty… Ty už nejsi šťastná.“

Nevím, co říct. Jen ji obejmu a obě brečíme.

Další den volám praktické lékařce a ptám se na možnosti pečovatelské služby. „Můžeme vám zajistit pomoc dvakrát týdně,“ říká mi do telefonu. Je to úleva i stud zároveň.

Petr mi večer navrhne: „Co kdybychom si aspoň jednou týdně udělali večer jen pro sebe? Klára může být u kamarádky a máma… třeba by mohla být chvíli sama.“

Souhlasím a poprvé po dlouhé době cítím naději.

Ale stejně mě pořád pronásleduje otázka: Kde je ta hranice mezi láskou a sebeobětováním? Kdy už člověk dává příliš?

Možná nejsem jediná, kdo tohle řeší… Jak jste to zvládli vy? Máte pocit viny, když myslíte i na sebe?