Když se máma vrací domů: Příběh o ztracené svobodě a nalezené odvaze

„Ivano, kde jsi? Potřebuju na záchod!“ ozvalo se z ložnice tak hlasitě, že mi hrnek s kávou málem vypadl z ruky. Bylo půl šesté ráno a já už věděla, že dnešní den bude stejný jako všechny předchozí od chvíle, kdy se máma nastěhovala zpátky ke mně domů.

„Už jdu, mami,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit podráždění. Vstala jsem od stolu, kde jsem si chtěla v klidu přečíst zprávy, a šla jí pomoct. Máma seděla na posteli, tvář staženou bolestí i studem. „Promiň, já vím, že tě budím,“ zašeptala.

„To je v pořádku,“ zalhala jsem. Ale nebylo. Od té doby, co prodělala mrtvici, potřebovala pomoc téměř se vším. A já, její jediná dcera, jsem byla jediná možnost.

Když mi volali z nemocnice, že máma už nemůže sama bydlet v paneláku na Proseku, neváhala jsem. Vždyť je to přece moje máma! Ale teď, po půl roce společného soužití v mém malém bytě na Žižkově, jsem si připadala jako vězeň ve vlastním životě.

Máma byla kdysi silná žena. Pracovala jako učitelka češtiny, vedla dramatický kroužek, smála se nahlas a uměla být nekompromisní. Teď byla zlomená, nejistá a často protivná. „Ivano, proč jsi mi nedala teplejší ponožky? Je mi zima!“ „Ivano, kde mám brýle?“ „Ivano, proč jsi zase koupila tu hnusnou šunku?“

Začala jsem být podrážděná i já. „Mami, nemůžu všechno stíhat! Mám práci, domácnost, tebe…“ vybuchla jsem jednou večer, když jsem po celém dni ještě vařila večeři. Máma se rozplakala. „Já vím, že jsem na obtíž. Kdybych mohla, odešla bych.“

Ta slova mě bodla do srdce. Cítila jsem vinu i vztek zároveň. Proč to musí být tak těžké? Proč nemám sourozence, kteří by mi pomohli? Proč mám pocit, že se můj život smrskl jen na péči o druhého člověka?

Začala jsem zanedbávat kamarády. Když mi Jana psala: „Přijď na víno!“, odpovídala jsem: „Nemůžu, hlídám mámu.“ Když mě kolegyně z práce zvaly na oběd, vymlouvala jsem se na únavu. Pravda byla, že jsem byla vyčerpaná fyzicky i psychicky.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. „Co mám dělat? Jak to zvládají ostatní?“ ptala jsem se sama sebe. Vzpomněla jsem si na sousedku paní Novotnou, která pečovala o svého manžela s Alzheimerem. Vždycky vypadala klidně, smířeně. Jak to dělala?

Začala jsem hledat rady na internetu. Četla jsem diskuse na Modrém koníkovi, ptala se v facebookových skupinách: „Jak zvládáte péči o rodiče doma?“ Odpovědi byly různé: „Požádejte o pečovatelskou službu.“ „Nebojte se říct si o pomoc.“ „Není ostuda dát rodiče do domova.“

Ale já měla pocit, že bych tím mámu zradila. Vždyť ona mě taky nikdy neopustila! Jenže zároveň jsem cítila, že už nemůžu dál. Začala jsem být protivná i na ni. „Mami, už toho mám dost! Nemůžu být pořád jen tvoje služka!“ vyjela jsem jednou ráno, když chtěla potřetí přestlat postel.

Máma se rozplakala. „Já už nechci žít,“ zašeptala. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme obě zoufalé. Sedla jsem si k ní na postel a objala ji. „Promiň, mami. Já jen… já už nevím, jak dál.“

Začaly jsme spolu víc mluvit. Řekla jsem jí o své únavě, o tom, že mi chybí vlastní život. Máma mi poprvé řekla, že se bojí smrti a samoty. „Nechci být na obtíž, Ivano. Ale bojím se být sama.“

Rozhodla jsem se požádat o pomoc. Zavolala jsem na městský úřad a domluvila pečovatelskou službu na pár hodin týdně. Bylo to zvláštní – cizí paní chodila k nám domů, koupala mámu, povídala si s ní. Já měla čas jít na procházku nebo si jen tak číst.

Začala jsem si víc vážit těch malých chvil pro sebe. Občas jsem si vyšla s kamarádkami na kávu. Máma byla klidnější, když viděla, že nejsem tak vyčerpaná. Náš vztah se pomalu lepšil.

Jednou večer jsme spolu seděly u televize a máma mě vzala za ruku. „Děkuju ti, Ivano. Vím, že to nemáš lehké.“

Rozbrečela jsem se. „Já děkuju tobě, mami. Že jsi mě naučila nevzdávat se.“

Někdy mám pořád pocit viny – jestli dělám dost, jestli bych neměla být trpělivější. Ale učím se přijímat vlastní limity i slabosti.

Možná největší odvaha není vydržet všechno sám, ale říct si o pomoc. Co myslíte vy? Jak jste zvládli péči o své blízké? Je správné myslet i na sebe?