Když se otcovo srdce rozpadá: Příběh Marka, který ztratil své dcery

„Anička, prosím tě, aspoň mi odpověz na zprávu…“ šeptám do ticha svého bytu, kde je slyšet jen tikot hodin a vzdálený hluk tramvají z ulice. Už třetí den čekám na odpověď od své starší dcery. Mobil leží na stole, obrazovka zůstává prázdná. Vždycky jsem si myslel, že vztah mezi otcem a dcerami je něco nezlomného. Ale teď? Teď mám pocit, že jsem pro ně jen cizí člověk.

Vzpomínám si na ty rána, kdy jsme spolu chodili do školy. Anička mě držela za ruku, její dlaň byla malá a teplá. „Tati, dneska budu mít diktát. Myslíš, že to zvládnu?“ ptala se mě s obavami v očích. „Jasně, že to zvládneš, jsi přece moje šikulka,“ odpovídal jsem a ona se usmívala. Teď už se mě na nic neptá. Neptá se mě vůbec na nic.

Rozvod s Ivanou byl jako náhlý pád do ledové vody. Myslel jsem si, že to zvládneme v klidu kvůli dětem. Ale hádky byly čím dál častější a ostřejší. Jednou večer, když holky spaly, jsme se s Ivanou pohádali tak hlasitě, že jsem slyšel Aničku plakat za dveřmi svého pokoje. Ten večer jsem poprvé pochopil, že už to nejde dál.

„Marku, už to nemá cenu. Ty jsi pořád v práci, doma jsi jen tělem, ne duší,“ vyčetla mi Ivana. „A ty? Ty pořád jen kritizuješ! Nikdy ti není nic dost dobré!“ křičel jsem zpátky. Slova létala vzduchem jako střepy a já věděl, že každý úlomek zasáhne i naše děti.

Když jsem odcházel z bytu na Vinohradech, Anička stála ve dveřích a mlčky mě pozorovala. Jelena byla schovaná za jejími zády. „Tati… kdy přijdeš zase domů?“ zeptala se tiše. „Brzy,“ zalhal jsem. Ale brzy už nikdy nepřišlo.

První týdny po rozvodu jsem se snažil být s holkami co nejvíc. Bral jsem je do kina, na zmrzlinu do Riegrových sadů, hráli jsme deskovky u mě doma. Ale pak začaly přicházet výmluvy: „Máme moc úkolů.“ „Jdeme s mamkou k babičce.“ „Necítím se dobře.“ A já jsem začal chápat, že se něco mění.

Jednoho dne mi Ivana poslala zprávu: „Holky nechtějí jet k tobě tento víkend.“ Zkoušel jsem volat Aničce i Jeleně, ale nebraly mi telefon. Psal jsem jim dlouhé zprávy plné lásky a omluv, ale odpověď nepřišla žádná.

Začal jsem si vyčítat každou hádku s Ivanou, každou chvíli, kdy jsem byl v práci místo doma. V hlavě mi běžely otázky: Co jsem udělal špatně? Proč mě moje vlastní děti odmítají? Je možné, aby láska mezi otcem a dětmi zmizela kvůli chybám dospělých?

Jednou večer jsem potkal Aničku náhodou v tramvaji číslo 22. Seděla u okna a dívala se ven. Přisedl jsem si k ní a snažil se navázat rozhovor.

„Ahoj Aničko… Jak se máš?“ zeptal jsem se opatrně.

Podívala se na mě s očima plnýma smutku i vzdoru. „Dobře,“ odpověděla krátce.

„Víš… moc mi chybíš. Obě mi chybíte,“ řekl jsem tiše.

„Mami říká, že jsi nás opustil,“ vyhrkla najednou.

Zamrazilo mě. „Neopustil jsem vás. Opustil jsem mámu, protože jsme si už nerozuměli. Ale vás nikdy… vás bych nikdy neopustil.“

Anička mlčela a dívala se zpátky z okna. Chtěl jsem ji obejmout, ale věděl jsem, že by ucukla.

Když vystupovala na I.P. Pavlova, otočila se ke mně: „Nevím, jestli ti to někdy odpustím.“

Zůstal jsem sedět v tramvaji s pocitem, že mi někdo vytrhl kus srdce.

Od té doby uplynulo několik měsíců. S Jelenou už vůbec nemluvím. Anička mi občas napíše krátkou zprávu – většinou jen „OK“ nebo „Nevím“. Každý den přemýšlím, jestli mám ještě šanci napravit to, co jsem pokazil.

Moje máma mi říká: „Marku, dej jim čas. Ony pochopí.“ Ale co když nepochopí? Co když už nikdy nebudu součástí jejich životů?

Někdy večer sedím u stolu a prohlížím si staré fotky – Anička s copánky na prvním školním dni, Jelena v růžových šatech na karnevalu. Vzpomínám na jejich smích a na to, jak měly radost z maličkostí.

Teď mám pocit, že všechno to štěstí zmizelo spolu s mým odchodem z domova.

Možná jsem udělal chyby – možná jsem měl být víc doma, víc naslouchat Ivaně i dětem. Ale opravdu je možné, aby láska mezi otcem a dcerami zmizela úplně? Nebo je naděje, že jednou najdou cestu zpátky ke mně?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o vztah s dětmi i tehdy, když vás odmítají? Nebo je lepší nechat čas plynout a doufat?