Když se role vymění: Příběh otce na mateřské

„Tohle už dál nezvládnu!“ zařval jsem do polštáře, zatímco malý Matěj křičel z postýlky a já měl pocit, že mi praskne hlava. Bylo to už potřetí za dnešek, co jsem se rozbrečel spolu s ním. V kuchyni bylo slyšet tiché kroky – manželka Jana se vrátila z práce dřív. Otevřela dveře a chvíli mě jen mlčky pozorovala. „Tomáši, co se děje?“ zeptala se opatrně, ale v jejím hlase byla slyšet únava i podráždění.

„Já už fakt nevím, jak dál,“ přiznal jsem tiše. „Celý den jsem jen uklízel, vařil, přebaloval a stejně mám pocit, že nic nestíhám. Matěj pořád pláče, já jsem nevyspalý a připadám si úplně k ničemu.“

Jana si povzdechla a sedla si ke mně na gauč. „Víš, že já to takhle měla půl roku. A tys mi pořád říkal, že to není tak těžké.“

Zamrazilo mě. Měla pravdu. Když byla Jana na mateřské, často jsem jí vyčítal, že je doma a přitom je pořád unavená a podrážděná. Nechápal jsem, proč není schopná uvařit teplou večeři nebo proč je doma neustále nepořádek. Myslel jsem si, že když si role vyměníme, dokážu jí ukázat, jak to zvládnout lépe.

Jenže realita byla jiná. První týden jsem byl plný elánu – plánoval jsem procházky s kočárkem po Letné, domácí koláče podle receptu od mamky a dokonce jsem si stáhl aplikaci na cvičení doma. Ale už po pár dnech mě začala dohánět samota. Kamarádi byli v práci, Jana chodila domů pozdě a já měl pocit, že se svět smrskl jen na pleny, sunar a nekonečné uspávání.

Jedno odpoledne mi volala máma: „Tak co, Tomášku, jak ti jde ta tvoje mateřská?“ slyšel jsem v jejím hlase pobavený tón. „To víš, chlapi na tohle nejsou stavění.“

„Mami, není to sranda,“ přiznal jsem popravdě. „Jsem pořád unavený a mám pocit, že nic nestíhám.“

„No jo, ale ženský to zvládají odjakživa,“ odpověděla suše. „Možná bys měl radši chodit do práce jako normální chlap.“

Ta slova mě bodla do srdce. Chtěl jsem být moderní táta, který podpoří svou ženu a ukáže světu, že i muž může být skvělý rodič na mateřské. Místo toho jsem čelil nepochopení nejen od vlastní rodiny, ale i od sousedů. Paní Nováková z vedlejšího bytu mě jednou zastavila na chodbě: „Vy jste ten tatínek na mateřské? To je dneska móda… Ale děti potřebují hlavně mámu.“

Začal jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Jana byla čím dál víc uzavřená do sebe – práce ji vysilovala a doma jsme se míjeli jako dva cizinci. Večer jsme spolu seděli u televize, ale místo povídání jsme jen mlčky sledovali zprávy. Když jsem se jí snažil svěřit se svými pocity, jen mávla rukou: „Já to měla stejně. Musíš to prostě vydržet.“

Jednoho dne jsem přišel do školky pro Matěje a slyšel jsem dvě maminky šeptat: „To je ten tatínek, co je doma místo manželky… Chudák holka.“ Cítil jsem se ponížený a zároveň naštvaný – proč je pro všechny tak těžké přijmout, že i muž může být doma s dítětem?

Začaly se hromadit hádky s Janou. Vyčítala mi, že nejsem dost trpělivý s Matějem, já jí zase vyčítal nedostatek podpory. Jednou večer jsem vybuchl: „Proč mi nikdy neřekneš, že něco dělám dobře? Proč mám pocit, že ti pořád jen překážím?“

Jana se rozplakala: „Protože mám pocit, že jsi mi vzal všechno! Já chtěla být s Matějem doma… Ale ty jsi chtěl dokázat něco sobě i ostatním.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme oba ztracení ve vlastních očekáváních a tlaku okolí. Já chtěl být dokonalý otec a partner, ona chtěla být dobrou mámou i ženou s kariérou. Místo abychom si pomáhali, začali jsme se navzájem obviňovat.

Začal jsem chodit na setkání otců na mateřské – bylo nás tam pár, ale aspoň někdo rozuměl tomu pocitu izolace a nejistoty. Pomohlo mi to vydržet další týdny. S Janou jsme začali chodit k rodinnému terapeutovi. Pomalu jsme se učili znovu spolu mluvit – o strachu z neúspěchu, o únavě i o tom, jak moc nám chybí obyčejné pohlazení nebo slovo uznání.

Dnes je Matějovi už rok a já vím jedno – mateřská není dovolená ani pro ženy, ani pro muže. Je to boj o vlastní identitu i vztahy v rodině. Ať už jste máma nebo táta doma s dítětem, potřebujete podporu a pochopení.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na spícího syna. Přemýšlím: Udělal bych to znovu? Stálo to za všechny ty hádky a slzy? Nebo jsme si tím vším museli projít, abychom pochopili jeden druhého?

Co myslíte vy? Je správné měnit tradiční role v rodině? A jak jste to zvládali vy?